pátek, 13. červenec 2012

Leopold Godowsky - 22 Chopinových etud v úpravě pro levou ruku

Napsal(a) 

Leopold Godowsky - 22 Chopinových etud v úpravě pro levou ruku Leopold Godowsky - 22 Chopinových etud v úpravě pro levou ruku

Ivan Ilić – klavír. Text: F, A. Nahráno 7/2009, 7/2010 v pařížském sále Marcela Landowského. Vydáno 2011. TT: 71:15. DDD. 1 CD Paraty 311 205.

O technice Leopolda Godowského (1870–1938), amerického klavíristy s polsko-židovskými kořeny, prohlásil Artur Rubinstein, že k jejímu osvojení je třeba žít 500 let. Godowsky byl geniální samouk, po epizodě na berlínské Hochschule für Musik už ve 13 letech pod tlakem svého nezkrotného talentu podlehl lákavému volání koncertní praxe a už nikdy neměl potřebu se systematicky vzdělávat. Jeho skladatelský odkaz, vesměs omezený na účelové klavírní úpravy romantických děl, odnesl čas. Podobně jako jeho generační souputník Skrjabin, byl i Godowsky v mládí fascinován Chopinovými skladbami, jichž byl nedostižným interpretem, ale zatímco Skrjabin spal s Chopinovým dílem pod polštářem a omezil se na komponování „à la Chopin“, Godowsky v letech 1894–1914 pořídil celkem 53 koncertních parafrází Varšavanových etud. Jeho posedlost dosáhla takové míry, že například etudu Ges dur (op. 10/5) přepsal dokonce do sedmi různých verzí! Godowského úpravy jsou v polisztovské době zvláštním případem: netrpí pokorou vůči originálu (však ani Godowsky-pianista se s tím moc „nepáral“, z dochovaných snímků zaujme například úvod do Chopinovy Sonáty b moll, jejíž téma zahajuje levá ruka chlapáckým basem o oktávu níže), nechovají se k němu jako k ikoně, ba naopak, upravovatel si je dobře vědom svého výjimečného citu pro klavírní techniku a zvuk, a tak se pokouší etudy harmonicky vylepšovat, stylizačně dotahovat a nápaditě obměňovat. Necelá polovina parafrází je věnována levé ruce – a to kupodivu ještě před érou levorukých skladeb, motivovaných skupinou nešťastných klavíristů – válečných invalidů (u nás vedených Otakarem Hollmannem). Godowského kuráž hluboko rýpat do Chopinovy požehnané poetické ornice je až šokující, ale je třeba mu po právu přiznat, že do úprav vložil tolik skvostných nápadů, tolik poctivé a poučené práce (jeho aranžmá jsou vysokou školou klavírní instrumentace), že mě u poslechu těchto kreací vůbec nenapadala slova jako „plagiát“ či „neuctivé zneužívání“, jež každého posluchače s jistou porcí historického vědomí a priori svrbí na jazyku, ale naopak jsem v němém úžasu kroutil hlavou nad vynalézavou odvahou a leckdy stěží uvěřitelným efektem, jehož Godowsky umnými redukcemi pro pouhých pět prstů dosáhl a jenž se opravdu leckdy blíží Chopinovu vhledu do fyziognomie klavíristovy ruky a jeho zázračné zvukové představivosti. Některé výkony jsou „pokorné“ a zachovávají zvukového ducha originálu, u jiných je obraz do té míry pozměněn (zvláště když si melodie a doprovod navzájem vymění polohu), že kdybych neznal souvislosti, téměř bych nějaký čas tápal a jen se divil, odkud se valí proud stylizačních a harmonických chopiniád.

Ivan Ilić , Američan srbského původu s diabolicky uhrančivým pohledem, si z pěti desítek úprav vybral oněch dvaadvacet levorukých, jež ale na desce bůhvíproč totálně zpřeházel do nepřehledné skrumáže, kterou neoznačil původními Chopinovými opusy a čísly, ale zato všechny (!) etudy svévolně vybavil bizarními přídomky. Vedle „Revoluční“ etudy tak najdete na cédéčku třeba „Mlýnské kolo (op. 10/7), „Trpělivost“ (10/9) nebo „Letní déšť“ (10/11). Pracně jsem „vyzobal“, kterou pětici ze 27dílného kompletu etud Godowsky do jednorukého kabátu vlastně neoblékl: jsou to č. 1, 6, 7, 8 a 11 z op. 25. Graficky zdařilý digipack je opatřen klavíristovou obsáhlou a nadšeně osobní studií (bohužel však nedbale redigovanou: Godowsky tam například anglicky tvrdí: „... chtěl jsem oponovat obecně vžitému názoru, že levá ruka je s to méně rozvíjet hudební strukturu než levá ...“).

Ivan Ilić předvedl velmi muzikální, technicky, a zvláště úhozově imponující výkon, chtěl-li podle Godowského režie pěti prsty suplovat chopinovské zářivé spektrum hlasů a barev, což se mu nakonec opravdu povedlo. Tempa za desetiprstovou verzí z pochopitelných důvodů pokulhávají, ale protože si Ilić etudy předtím, než etudy zaznamenal, koncertně obehrál, získala tak jeho levačka opravdu pozoruhodnou obratnost, zvláště ve skocích a dynamické plasticitě. Při vší fascinaci Godowského erudicí a obdivu k velké práci, kterou do nahrávky vložil nadaný Ilić, jsem zakoušel u poslechu tohoto CD zvláštní pocity. Tak především, nahrávku je s to patřičně ocenit jen a jen člověk důvěrně obeznámený s Chopinovými originály. Bez tohoto kontextu může jednoruké eskamotérství na nezasvěcence působit přece jen jako „chudý příbuzný“ (nutkavě se mi vybavovala paralela – odpusťte mi, bude-li vám připadat nepatřičná – s paralympiádou, jež přes evidentní hodnotu výkonů hendikepovaných sportovců nikdy nedosáhne publicity a diváckého efektu klání zdravých sportovců). Projekt je z tohoto úhlu pohledu přece jen kuriozitou, dokumentem své doby. Užitečné a posluchačsky vděčnější by asi bylo, kdyby klavírista natočil paralelně i originály, mohli bychom lépe srovnat dvouruká východiska s jednorukou variantou, ale koneckonců se i lépe zorientovat v Ilićových pianistických schopnostech. Nahrávky Godowského etud ovšem už pořízeny byly, minimálně ta Hamelinova (1988) ve vzorné kvalitě a téměř v úplnosti (tedy včetně dvouručních verzí). Z tohoto úhlu pohledu lze Ilićově inspirativní nahrávce přát úspěch, jejž si zaslouží, bude-li ale na své cestě za posluchači podporována tak „profesionálně“, jak to předvedla ve své tiskové zprávě klavíristova asistentka Patrícia Holíková, vůbec si jej netroufám odhadovat.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.