čtvrtek, 3. září 2009

Leonardo Leo: Le nozze di Iole ed Ercole

Napsal(a) 

Leonardo Leo: Le nozze di Iole ed Ercole Leonardo Leo: Le nozze di Iole ed Ercole

Susanne Bernhard – soprán, Kai Wessel – alt, Dominik Wörner – bas, Neue Hofkapelle München, Christoph Hammer – dirigent. Produkce: Bernhard Trebuch. Text: A, N. Nahráno: live, 1. – 26. listopadu 2006, klášter minoritů, Vídeň. Vydáno: 2008. TT: 53:37 + 41:27. DDD. 2 CD ORF Edition alte Musik CD 3050.

Řecký hrdina Héraklés vykonal všechny úkoly, jež mu uložil oichalský král Eurytos. Odměnou mu měla být králova dcera Ijolé. Eurytos však odmítl splnit svůj slib, a tak mu Ijolé Héraklés unesl. V tomto momentě se začíná děj dvoudílné kantáty Leonarda Leo o svatbě Ijolé s Héraklem, pro tři sólové vokální hlasy, dva hoboje, smyčce a basso continuo, přibližně z roku 1730. Vystupuje zde ještě – ve dvojroli vokálního basu – Héraklův otrok Alkaios a další řecký hrdina Theseus, jehož Héraklés vysvobodil z podsvětí. K dokonání svatby nedojde, Ijolé si nakonec vzala Héraklova syna Hylla. O tom se však už v kantátě nepojednává. Nepojednává se v ní ještě o něčem jiném, z hudebního hlediska mnohem důležitějším: o originalitě! Kantáta je komponována v intencích dobového klišé. Melodicky, harmonicky, instrumentačně neopouští mělčinu dobového vkusu. Leonardo Leo (1694 – 1744) patřil k nejvyhledávanějším skladatelům v Itálii, jeho první opera Il Pisistrato z roku 1714 získala mimořádné ovace. Leo se posléze propracoval mezi společenskou italskou elitu a získal nejvyšší hudební funkce. Za svůj život zkomponoval 60 oper, jen mezi roky 1724 – 1744 jich bylo 52, to znamená téměř tři opery ročně. K tomu mše, magnificat, Te Deum, responsoria, litanie, oratoria, offertoria, žalmy, serenády, árie, vokální dueta, nezjistitelný počet kantát, ouvertury, sinfonie, instrumentální koncerty, dueta, tria, toccaty pro cembalo. V kantátě Le nozze di Iole ed Ercole předvedl Leo typické prvky každého zábavního průmyslu, ať už se schovává za číslovaný bas nebo za mikroport: povrchnost, líbivost. Jediné, co autorovu produkci do dnešní doby přesahuje, jsou ouvertury ve formě sinfonií, včetně té v úvodu sledované kantáty, díky virtuózním partům dvou hobojů. Hlavní otázkou této recenze je však interpretační uchopení souborem Neue Hofkapelle München s dirigentem Christophem Hammerem . Nuže, díky vynikajícímu výkonu sopranistky Susanne Bernhard jako Ijolé, basisty Dominika Wörnera jako Alkaia i Thesea a souboru Neue Hofkapelle München hrajícímu s mimořádným nadšením, to není na ploše devadesáti minut nuda. Stejné nadšení vykazuje i „mužský altista“ Kai Wessel jako Héraklés, ale zrazuje ho rozsah, ve kterém se jeho part pohybuje. Změna barvy hlasu nepůsobí hezky, když falzet nedostačuje hlubší poloze. Dochází tak ke kolizi mezi barokním a současným vyjádřením mužství, síly, hrdinství. Nastudování však celkově působí velmi příjemně. Upoutávají estetické rozdíly mezi jednotlivými postavami – zvláště Dominik Wörner výborně reaguje změnami barvy hlasu na komediální zápletky v textu – dynamické kontrasty, stejně jako rozdíly mezi strohostí recitativů a vyklenutím árií. Vzhledem k živé nahrávce z koncertu, jenž se uskutečnil ve Vídni v rámci festivalu Italia mia, udržují účinkující soustředění a napětí na ploše celé kantáty. Vyplácí se to obzvláště ve finále, když s výrazným potěšením naplňují význam textu A tal diletto – Pro potěšení. Myslím si, že nastudování představuje velmi dobrý pokus o oživení dobové hudební zábavy.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.