čtvrtek, 10. leden 2019

Lednový Tip Harmonie: Čistá architektura i cit Bachovy hudby v rukou Víkingura Ólafssona

Napsal(a) 

O čtyřiatřicetiletém islandském klavíristovi Víkinguru Ólafssonovi toho u nás zatím moc nevíme. V jeho životopise se lze dočíst, že na klavír ho učila hrát jeho matka a že svá klavírní studia uzavřel u Jeroma Lowenthala na slavné newyorské Juilliard School. Na Islandu se těší velké oblibě, a o tom, že se nejedná o pianistu jen tak ledajakého, svědčí mimo jiné skutečnost, že s ním v roce 2016 uzavřela exkluzívní smlouvu Deutsche Grammophon. Hned první CD se skladbami Philipa Glasse, které klavírista u tohoto proslulého labelu vydal v následujícím roce, vzbudilo velkou pozornost. A nepochybuji o tom, že nemenší pozornosti se dostane i Ólafssonově nahrávce skladeb J. S. Bacha, kterou uvedla Deutsche Grammophon na trh v září 2018.

Pianista nabízí na tomto CD neobyčejně pestrou všehochuť jednak Bachových původních klavírních kompozic, jednak bachovských transkripcí od jiných skladatelů. Mezi původními Bachovými skladbami nalezneme na tomto disku jak díla známá (preludia a fugy z Dobře temperovaného klavíru, dvojhlasé Invence a tříhlasé Sinfonie), tak i skladby méně hrané. Autory bachovských transkripcí jsou F. Busoni, W. Kempff a S. Rachmaninov a jednu úpravu – árii z kantáty Widerstehe doch der Sünde, BWV 54 – si pro sebe vytvořil i sám Ólafsson. Přiznávám, že když jsem si otevřel track list a zjistil jsem, že obsahuje pětatřicet(!) poměrně nesourodých čísel, měl jsem značné pochybnosti o tom, zda se vůbec jedná o seriózní projekt. Ale hned úvodní Preludium G dur, BWV 902 mne svým půvabem a svěžestí naprosto okouzlilo a u následující Kempffovy transkripce chorálního preludia Nun freut euch, lieben Christen gʼmein, BWV 734 – s lehoučkými šestnáctinovými běhy v diskantu, s nádherně vystavěnou pomalou melodií ve středním hlasu a s perfektně „odpíchnutými“ osminami v doprovodu – jsem pochopil, že poslouchám skutečně výjimečného pianistu. Ona totiž tahle skladba zní tak, jako by Ólaffson měl k dispozici ještě třetí ruku (na YouTube si lze ovšem ověřit, že Ólaffsonovi stačí k jejímu provedení opravdu pouhé dvě ruce).

Následující Bachovy skladby se na disku střídaly jako zářivé obrázky v kaleidoskopu, a když dozněla velkolepá závěrečná Fuga a moll BWV 904, neodolal jsem a okamžitě jsem si pustil celé CD znovu, a pak ještě jednou, a od té doby už nesčetněkrát. V každém z těch drobných Bachových kousků nabízí totiž Ólafsson něco, co je hodno obdivu. V rychlých větách nadchne skvělým a suverénním nonlegatovým úhozem, jejž je navíc schopen nuancovat od jehličkově vybroušených tónů až po nonlegato tak plynulé, že zní málem jako legato. Jeho prstová technika je úžasná a neméně úžasná je i jeho ornamentika, mimořádně pikantně znějící zvláště ve středních a hlubokých polohách (mordenty a trylky v levé ruce v Invenci č. 12 A dur, BWV 783). Stejně tak ale umí Ólafsson dostat z klavíru zvuk téměř nerozeznatelný od varhan (neuvěřitelné „varhanní rejstříky“ v AdagiuVarhanní sonáty č. 4 e moll, BWV 528).

Ólafssonova rubata jsou decentní, v rychlých číslech mnohdy jen tušená, jeho dynamika je uměřená a naprosto logická – každá skladba je bezpečně vygradovaná k jedinému nezpochybnitelnému vrcholu. Ólafsson Bacha nijak zvlášť neromantizuje ani nepoetizuje – své pojetí staví především na přehledném a zřetelném vedení jednotlivých hlasů a nechává tak vyniknout kráse „čisté“ architektonické konstrukce (v tom se hodně podobá Glennu Gouldovi – ostatně v The New York Times nazvali prý Ólafssona „islandským Gouldem“). Přes onen zdánlivě technicistní přístup není však Ólafssonova hra nijak odosobněná. Jeho pomalé věty jsou nejen dokonale přehledné, ale navíc natolik cituplné, že by si senzitivnější posluchači měli pro jistotu připravit k ruce kapesník. Milovníci Bacha i klavírní fajnšmekři si u tohoto CD určitě přijdou na své.

Víkingur Ólafsson – klavír. Text: A, N. Nahráno: 4/2018, Harpa Concert House, Reykjavík. Vydáno: 2018. TT: 77:25. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 483 5022.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.