Lamenti – Carissimi, Cavalli, Cesti, Landi, Monteverdi, Strozzi

Patrizia Ciofi – soprán, Natalie Dessay – soprán, Véronique Gens – soprán, Joyce DiDonato – mezzosoprán, Marie-Nicole Lemieux – kontraalt, Philippe Jaroussky – kontratenor, Topi Lehtipuu – tenor, Rolando Villazón – tenor, Simon Wall – tenor, Laurent Naouri – basbaryton, Christopher Purves – basbaryton, Stéphanie-Marie Degand – housle , Virginie Descharmes – housle, Michel Renard – viola, Claire Giardelli – violoncello, Nicola Dal Maso – violon, Anne-Marie Lasla – viola da gamba, Jonathan Manson – viola da gamba, Emilia Benjamin – lirone, Erin Headley – lirone, Brian Feehan – loutna, Laura Monica Pustilnik – loutna, Angélique Mauillon – harfa, Emanuelle Haïm – vedení, varhanní pozitiv, cembalo. Produkce: Alain Lanceron. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2007 a 5/2008, Chapelle de l‘Hospital Notre Dame du Ben Secours, Paris. Vydáno: 2008. TT: 64:21. DDD. 1 CD Virgin Classics 5190442 (EMI). Alternativa: René Jacobs (Harmonia Mundi, HAR 1951129), Nicolas Harnoncourt (Das alte Werk, 0745099218126).

Lament – truchlit nad zemřelými, loučit se s milými dcerami, syny, muži, před dlouhými cestami, stěžovat si na pozici ve společnosti, nebo komunikovat s duchovním světem – v archetypální rovině vyjadřuje přeměnu objektu lamentace do jiného světa, možnost symbolického znovuobjevení. V hudebním dramatu 17. století lamento sloužilo jako prostředek či výzva pro skladatele k použití celé škály hudebních prostředků, dát nad čtyřmi sestupnými basovými tóny prostor těm nejbizarnějším harmoniím a hudebním efektům pro vyjádření a artificializaci toho, co v lidové kultuře známe v přirozených formách od nepaměti.

Emanuelle Haïm v linii tradice hudebního dramatu 17. století sestavila bohatou harmonii přímo z Olympu populárních hlasů dnešní starohudební scény. Jménům Philippe , Marie-Nicole , Natalie , Rolando rozumí i bez obligáta příjmení nejeden fanoušek hudby 17. – 18. století. Zdroji interpretací se zde staly lamenta z hudebních dramat první poloviny sedmnáctého století Pietra Francesca Cavalliho, Barbary Strozzi, Stefana Landiho, Giacoma Carissimiho, Pietra Antonia Cestiho a Claudia Monteverdiho, jehož orfeovská Tu se‘ morta mia vita uzavírá kruh sestupného tetrachordu tohoto disku. Je lamento hudebních skladatelů a umělců 17. století opravdovým vyjádřením ryzích emocí nebo je stylizací s veškerým bezpečím, které stylizace umělci poskytuje? Na to nikdy nenalezneme uspokojivou odpověď, ale Emanuelle Haïm spolu se souborem Le Concert d‘Astrée a celá řada účinkujících zpěváků nám může dát odpověď na otázku, jak je tomu dnes. Stylizace nebo opravdovost? Při poslechu Marie-Nicole Lemieux se otazník rozpouští v tichý a užaslý poslech. Natalie Dessay – sledovat obraz, jehož dokonalost nám nedovolí sáhnout či dosáhnout. Na měkkou sopránovou barvu Jarrouskeho kontratenoru je těžko psát negativ. Ani ostatní nezklamou, mezi nimi i v dramatu elegantní Véronique Gens , ve vždy přímém nasazení do boje Rolando Villazón . Radost z palety aranží – Haim kreativní. Soubor louten, harfy, cembala, varhanního pozitivu, lironů, gamb a smyčců využívá v respektu k symbolice a afektům. Dokonalá znalost Monteverdiho instrumentace a vyčerpávající studia dobových pramenů dávají interpretaci rovinu téměř muzikologicky-restaurátorskou. Stejně jako instrumentační kompozice i kontinuum tonality celku hudebního disku má svou vnitřní logiku. Booklet potěší tradiční historicky populárně naučnou esejí i přiloženými texty lamenti. Pro posluchače může být zajímavé, porovnat si interpretační přístup Haïm s tím o jednu generaci dál a stále referenčním René Jacobse nebo Nicolase Harnoncourta. A když se porovnáváním a poslechem artificiálních a artificializovaných lament v artificiálnu začneme ztrácet, je tady vždy možnost uklidnění: prostá a jasná výpověď a prožitek ztotožnitelný a tím prožitelný příbuzné a zčásti původem předkyní lamenta, uspávanky a lidové písně: Dobrú noc má milá, dobrú noc.

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: