čtvrtek, 2. květen 2019

Květnový Tip Harmonie: Mesiáš až na dřeň

Napsal(a) 

Václav Luks je maximalista. Připravuje velkolepé projekty, svou erudici stále rozšiřuje a prohlubuje, v hudební interpretaci se projevuje jako nadšenec a vizionář. Nebojí se mířit vysoko, ostatně k dispozici má vynikající soubor a sbor. Do českého prostředí vnesl skladby, jež jsou součástí spíše německé či anglické než české hudební tradice, a my už je dnes díky tomu považujeme za samozřejmost. Jeho Collegium 1704 sice není jediným tuzemským souborem, který svým koncertním provozem opisuje křivku liturgického roku, výjimečným ho ale činí fakt, že slavná barokní díla zároveň natáčí. Nejnověji je to první česká kompletní nahrávka Händelova oratoria Mesiáš, kterou pořídil během čtvrtého koncertního provedení skladby v pražském Rudolfinu v sezoně 2017/2018.

Hned v úvodu ráda řeknu, že tohle album patří podle mého názoru k tomu nejlepšímu, co doposud Collegium 1704 nahrálo, možná se dokonce stává jeho osobním Mount Everestem, a to nejen proto, že jde o live snímek. Čím více jsem Mesiáše poslouchala, tím více ve mně sílilo přesvědčení, že Václav Luks vnáší do historicky poučené interpretace, jež se od pionýrských dob Christophera Hogwooda stala běžnou součástí hudebního provozu, něco mimořádně osobitého. Ohlédneme-li se v čase, Mesiáš Nikolause Harnoncourta je aristokraticky vznešený jako procházka zahradami Schönbrunnu s vídeňskou melange a nejlepším sachrem (DHM, live 2004), John Eliot Gardiner nabízí precizní dokonalost na vteřiny přesně vylouhovaného čaje Earl Grey (Decca, 1992), novější francouzsko-britský snímek Emmanuelle Haïm je bohatou tabulí nepřeberného množství chutí, vůní i barev (Erato, 2014). Mesiáš Collegia 1704 je oproti tomu prostý jako dubový stůl ozdobený čerstvými jarními květinami. Tóny Händelovy hudby k nám proudí v jedné z nejprůzračnějších, nejzářivějších podob. Není zde slabých míst, pokles napětí, nedostatek citu, absence výrazu, lze se kochat každou vteřinou a prožít si celé oratorium až na samou dřeň.

Posluchač se může nechat okouzlit příjemnou barvou hlasu tenoristy Krystiana Adama, k jehož vrcholným vstupům patří arioso Behold, and see if there be any sorrow nebo árie But Thou didst not leave His soul in hell, nebo čistým hlasem kontratenoristy Benna Schachtnera, jenž exceluje ve více než devítiminutové árii He was despised. Basista Krešimir Stražanac se musel vyrovnat s „luksovsky“ vražedným tempem (árie Why do the nations so furiously rage together je strhujícím furiosem), úchvatná a procítěná je v jeho podání árie The people that walked in darkness. Dámskou ozdobou skupiny sólistů je sopranistka Giulia Semenzato. Svým zdravým hlasem s hebkou, zároveň sytou barvou a příjemným vibratem rozsvítí každou část skladby, do níž vstupuje, a dodává jí s půvabem ženskou něhu. Díky tomu zní duet altu se sopránem He shall feed His flock like a shepherd jako skutečně pravé „suave“, árie I know that my Redeemer liveth má v sobě slavičí lehkost. Sborové části v podání Collegia Vocale 1704 jsou dokonalost sama: perfektní dobová výslovnost (to se týká i sólistů), přirozenost, zvuková vyrovnanost, plnost, vášeň, zároveň jemnost a cit. K tomu se druží skvělá práce orchestru v čele s koncertní mistryní Helenou Zemanovou. S nadhledem zvládá extrémní tempové změny, precizně artikuluje, citlivě reaguje v dialozích na zpěv, v barvách doplňuje sytost basů i lesk sopránů. Je to materiál, s nímž si může Václav Luks dělat, co se mu zachce, a který na jeho tvarování reaguje pohotově a přesně.

Giulia Semenzato – soprán, Benno Schachtner – kontratenor, Krystian Adam – tenor, Krešimir Stražanac – bas, Collegium Vocale 1704, Collegium 1704, Václav Luks – dirigent. Text: A, F, N, Č. Nahráno: live, 3/2018, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2019. TT: 48:43, 50:36, 31:19. 2 CD Accent ACC 24354.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.