středa, 13. červenec 2005

Kurt Weill: The Eternal Road (highlights)

Napsal(a) 

booklet booklet
Ted Christopher - baryton, Ian DeNolfo - tenor, Karl Dent - tenor, Constance Hauman - soprán, James Maddalena - baryton, Barbara Rearick - mezzosoprán, Vale Rideout - tenor, Ernst Senff Chor, Rundfunk-Sinfonieorchestr Berlin, Gerard Schwarz. Produkce: Wolfram Nehls. Text: A. Nahráno: 11/2001, Jesus Christus Kirche Berlín. Vydáno: 2003. TT: 73:00. DDD. 1 CD Naxos 8.559402 (distribuce Classic).

Historie tohoto zvláštního díla zní téměř neuvěřitelně: je v ní skryt protest, bolest, nadšení a zároveň bezedný idealismus, s nímž lze uskutečnit nemožné. Z Polska pocházející americký producent Meyer W. Weisgal se pod vlivem evropských událostí rozhodl koncem roku 1933 prostřednictvím divadla vyburcovat svědomí lidí na příkladu historie židovského národa. Myšlenku měl realizovat z Německa vyhnaný režisér Max Reinhardt. Libretistou se stal Franz Werfel, jehož pobyt v Evropě už začal být rovněž nebezpečný (k dramatickému útěku se však odhodlal až roku 1940). Werfel čerpal z Pěti knih Mojžíšových, Knih králů a Proroků. Ke schůzce s vyhlédnutým příštím autorem hudby Kurtem Weillem došlo na jaře 1934 v Salcburku. Weisgal vložil do projektu neskutečné sumy peněz, zničil si tím soukromý život, ale neustoupil. Nejprve chtěl Cestu zaslíbení (Der Weg der Verheißung), jak se původně tato opera-oratorium jmenovala, uvádět v obrovském stanu, který měl symbolizovat stan úmluvy, a objíždět s celou produkcí svět. To se ukázalo (nejen technicky) neproveditelné a Weisgal nakonec najal dlouho nepoužívané divadlo Manhattan, které nechal ke svému účelu celé přebudovat. Termín premiéry byl několikrát odložen a produkční náklady rostly. Když bylo jasné, že bude dílo provedeno v New Yorku, bylo třeba práci přizpůsobit, vyrobit anglickou verzi (ta vedla i ke změně názvu na The Road of Promise a pak definitivně na The Eternal Road ) a dopsat nová hudební čísla. Premiéra byla 4. ledna 1937 v Manhattan Opera House, režii téměř 250 účinkujících měl Max Reinhardt, dirigoval Isaac van Grove. Weisgal zrušil kvůli masovým scénám orchestřiště a Weill se pro živý hudební doprovod musel spokojit s malým ansámblem, který byl doplněn předtočeným základem z reproduktorů. Během pěti měsíců se uskutečnilo 153 vyprodaných představení, inscenace byla však tak drahá, že nakonec musela být stažena. V roli Miriam vystoupila Weillova partnerka Lotte Lenya. Premiéra nebyla ve všem všudy zdařilá - čtvrté dějství bylo málo zkoušeno a takzvaně se "rozsypalo", to však celkový účinek nezkalilo (nadšení kritici údajně o nepodařeném závěru neměli tušení; aby stihli uzávěrky svých listů, odešli většinou o přestávce). The Eternal Road byla Weillovým příspěvkem k diskusi o budoucnosti opery a naplněním Reinhardtovy představy o nové formě hudebního divadla. Mělo to být divadlo epické, které vypráví, "jak člověk a lidstvo procházejí dějinami". V popředí stojí dění samo, ne jeho psychologická motivace. Hudba neměla stmelovat přechody v ději, podmalovávat jej a stupňovat vášně, měla jít svou vlastní cestou a spíše se držet statických momentů děje. Jednalo se o sjednocení činohry, opery a scénického oratoria. Weilla bohužel známe velmi málo, spíše jen jako doplněk Bertolta Brechta a skladatele, který poněkud nevěděl, jakým stylem by vlastně měl psát (nacisté měli pro tuto "nestylovost" speciální kategorii). V The Eternal Road nalezneme rozsáhlé lyrické úseky operního charakteru, prvky synagogálního zpěvu, gospelu, jazzové rytmy i instrumentaci, symfonické tóny, polyfonní práci. Mísení prostředků však má odůvodněný smysl: tak jako v baroku zpívaly mytologické bytosti koloraturu a obyčejní lidé se bez ní obešli, tak tady zpívají andělské hlasy jinak než hříšný lid izraelský, Mojžíš jinak než Rachel nebo Miriam. Weillovy party vyžadují hrající zpěváky respektive zpívající herce. Scéna, kdy se vrací Mojžíš z hory Sinaj s Desaterem, doprovázen velebným chórem andělů a lid izraelský jej vítá odrhovačkou, je jinými prostředky totéž, čeho chtěl docílit Arnold Schönberg v Mojžíši a Áronovi . Působivosti díla se těžko odolává i bez znalosti historie jeho vzniku. Můžeme donekonečna diskutovat o oprávněnosti uplatnění triviálních elementů ve vysokém umění; umí-li je skladatel umístit ve vhodnou chvíli na vhodném místě, pak tam mají být. Nahrávka je součástí edice americké židovské hudby, kterou vydává Milken Archive (založen Lowellem Milkenem roku 1990) v řadě firmy Naxos American Classics. Jedná se sice o průřez, obrázek si však lze i podle připojeného libreta dobře udělat (a přát si, aby se našel zase nějaký Meyer Weisgal). Nahrávky této řady rozhodně stojí zato sledovat.

Vydavatel: Naxos/Classic

Stopáž: 73:00

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.