Aukso Orchestra, Krzysztof Penderecki, Marek Moś – dirigenti. Text: A, N, F. Nahráno: 2011 Alvernia Studios, Krakov. Vydáno: 2012. TT: 52:34. DDD. 1 CD Nonesuch 530223.
Trendem posledních let je (nejen v nahrávacím průmyslu) spojování dříve „nespojitelného“. Představa konfrontace hudby zasloužilého avantgardisty a světově proslulého rockera a autora filmové hudby by starším generacím mohla znít podivně, pokud ne přímo strašidelně. Při bližším pohledu a detailnější znalosti historického kontextu (viz obdiv některých členů Beatles či Can ke Stockhausenovi atd.) však už nejde o nic až tak šokujícího. Jonny Greenwood, kytarista proslulých Radiohead a skladatel (nejen) filmové hudby se z obdivu ke klasickým témbrovým kompozicím Krzysztofa Pendereckého vyznal už dříve, např. na albu OK Computer ve skladbě Climbing Up the Walls. V roce 2011 pak byly v rámci Evropského kulturního kongresu ve Wroclawi provedeny kompozice vzdávající Pendereckému hold (kromě Greenwooda autorsky přispěl ještě Aphex Twin). Na nahrávce se setkávají díla inspirující a inspirovaná. Ta první diriguje sám autor (jde tedy o svého druhu „autentickou“ interpretaci) a jedná se o výjimečné nahrávky. Orchestr AUKSO z polských Tych hraje Pendereckého nejednoduchou hudbu plnokrevně, dynamicky, se stejným smyslem pro zvukový detail i celek. Díky současným nahrávacím technologiím můžeme vnímat každý detail partitury a zároveň obrovskou dynamickou amplitudu této hudby, pro kterou je alfou i omegou témbr a jeho vývoj (zvuková modulace). Greenwoodova díla, tedy ta inspirovaná, interpretuje stejný orchestr za řízení svého uměleckého šéfa Marka Mośe . O interpretaci lze napsat opět jen superlativy, skladby samotné však už vyvolávají pochyby. Autor bezesporu technicky ovládá zvukový a výrazový rejstřík témbrové hudby, Pendereckého má v každém případě „naposlouchaného“, problém je v tom, že pro tvorbu samotnou je to málo. Obě skladby na disku mají podobnou formu, složenou z několika vnitřně nepříliš souvisejících a nekohezních dílů či bloků. Jejich poetika je spíše poetikou scénické či užité hudby, jejich hudební řeči chybí nějaký jednotící formotvorný princip. Ani tak nevadí různost použitých stylových prostředků jako spíš nepříliš objevná práce s nimi. Polymorphia Krzysztofa Pendereckého končí osvobozujícím a úlevným C dur kvintakordem, který má po předchozím témbrovém šílenství katarzní funkci. Jonny Greenwood své dílo 48 Responses to Polymorphia tímto kvintakordem uvozuje a velmi často se k němu manýristicky a beze smyslu vrací. Vítězem konfrontace je tedy bezesporu hudba starší. Hudba na ni reagující má k dispozici celé zvukové univerzum, ale jako by už neměla příliš co říci, na srdci prázdno.
Body: 4 z 6