neděle, 2. prosinec 2007

Kenny Werner - Lawn Chair Society

Napsal(a) 

Kenny Werner - Lawn Chair Society Kenny Werner - Lawn Chair Society

Kenny Werner - klavír, klávesy, počítač, Dave Douglas - trubka, Chris Potter - tenor saxofon, basklarinet, Scott Colley - basa, Brian Blade - bicí, Lenny Pickett - producent (ve skladbě Lawn Chairs též flétna). Vydáno: 2007. TT: 63:02. 1 CD Blue Note 74896 (distribuce EMI).

Úvodní tóny první skladby (Lo0˜s Garden ) naznačí zdroj inspirace. Útržkovitý quasi nedokončený motivický úryvek trubky a basového klarinetu, pod ním orgiastický funkový spodek, v němž bublající elektronické zvuky se míchají s akustickými bicími fenomenálního Briana Bladea - to všechno navozuje asociaci: Hancockovi Headhunters. Ti našli ve "Společnosti zahradní židle" pokračovatele a v aktualizované podobě vytvářejí fyzický prožitek hudby, která může inspirovat k tanečním kreacím. Další nahrávky původní dojem modifikují a koncept desky pokračuje vícerými liniemi. V některých případech směrem ke konvenčnějšímu akustickému straight ahead jazzu (New Amsterdam , The 13th Day , Lawn Chairs and Other Foreign Policy ) s klimaktickými improvizacemi dechů, které jsou z hlediska puristického jazzu ospravedlněním projektu. V této části repertoáru zaujme právě citlivost ve využití syntezátorů a počítačů v prostředí akustického jazzu, tato citlivost je unikátním vkladem "společnosti". Částečné vysvětlení nacházíme i v osobnosti producenta (a v jedné skladbě též flétnisty) Lennyho Picketa (mimo jiné známý jako spolutvůrce soundu skupiny Tower of Power).

Vedle crossover polohy tendující převážně k jazzu jsou tu dva čistě experimentální kousky, Burble burble splerk a West coast variant (s vtipným krátkým kontrapunktem trubka-tenor evokujícím někdejší Gerry Mulligan Quartet). Background je nekompromisně elektrický a groove připomíná novou taneční hudbu, do které zaznívá úsporný humanizující zvuk free trubky. V další poloze (Uncovered Heart , Loss , Kothbiro ) zaznamenáme podmanivý, hluboce smutný lyrismus; krátce před nahráváním Wernera postihla osobní tragédie (smrt dcery), což mohlo vyznění ovlivnit. Méně sympatická je snaha o protibushovskou zvukovou politickou karikaturu; tento podtext, myslím nefunkční, mají Inaugural Balls a Lawn Chairs and Other Foreign Policy (kvalitu hudby však prvoplánová ideologizace neovlivňuje).

V dosavadní kariéře Kennyho Wernera (1951) jde o jeho dosud nejambicióznější projekt, zároveň jde o jeho premiéru u Blue Note. Wernerova skladatelská invence, konceptualismus, práce se sidemany připomíná odkaz Dukea Ellingtona. Sám jako pianista je inspirativní, citlivá osobnost (mimochodem díky své knize Effortless Mastery: Liberating the Master Musician Within a s ní spojeným internetovým kurzem je Werner slavným pedagogem), ale není to stylista a sólista prvořadé důležitosti. S tím však kalkuloval a sestavil All Stars kvintet. Jeho front line vyráží dech (navíc je to jedna z řídkých možností slyšet Douglase jako sidemana) a kvality rytmické sekce snad nemají na současné scéně obdoby. Vznikl fascinující výsledek a ten, kdo ho nezaregistruje, ochudí sám sebe.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.