Christian Tetzlaff – housle, Steven Davislim – tenor, Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde Wien, Wiener Philharmoniker, Johannes Prinz – sbormistr, Pierre Boulez – dirigent . Text: A, N, F. Nahráno: červen 2009 a březen 2010 Großer Musikvereinsaal Wien. Vydáno: 2010. TT: 48:44, 46:46. DDD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 8771.
Pětaosmdesátník Pierre Boulez srší aktivitou, jako by mu bylo nejméně o čtvrtstoletí méně. Jeho dirigentská vystoupení v koncertních síních a v operách (jejichž budovy chtěl před čtyřiceti lety vyhazovat do povětří) patří k nejsledovanějším – a nezapomenutelným. Avantgardista druhé poloviny 20. století a dnes už její klasik v bonusu k nahrávce vypráví (ve třech jazycích) o svém prvním kontaktu s hudbou Szymanowského: v přídavku (jedné části z Mýtů), jak jej slyšel tehdy sedmnáctiletý Boulez při koncertě Jacquese Thibauta, rozpoznal „harmonie, které v hudbě, jakou dosud znal, nepostřehl“, říká. Ve své dirigentské kariéře se samozřejmě soustřeďoval především na uvádění děl zakladatelů evropské moderny, počínaje vídeňskou školou, skladeb svých vlastních a svých souputníků Ligetiho, Nona, Beria, Stockhausena aj. Jednoho dne však došel k závěru, že pro orchestr napsali skladeb příliš málo, a také že nemůže opakovat stále totéž. Tehdy znovuobjevil Szymanowského a pochopil, že i on náleží k moderně, ačkoli ještě tkví v impresionismu, který ovšem Boulez touto cestou pro sebe rovněž znovuobjevil, stejně jako například Alexandra Skrjabina. Szymanowského střední období považuje za most mezi Debussym a Skrjabinem, prostými a jasnými slovy hovoří o Szymanowského umění instrumentace a rafinovaných detailech, skrytých v partituře, které je dirigentovým úkolem vyzdvihnout, o orientálních vlivech, jimiž byla tehdejší generace okouzlena a s nimiž polský skladatel pracuje jinak než Francouz Debussy. Boulezovo vyprávění rozhodně stojí za poslech jako vyznání a přiznání k tradici hudby, která má svou kontinuitu. Szymanowského Symfonie č. 3 „Píseň noci“ byla napsána mezi roky 1914 – 1916 pro tenor sólo, sbor a orchestr, textovou předlohu poskytl perský básník 13. století Mawlana Džalal-ad-din-Rumi. Mystičnost veršů nachází výraz v melodicko-harmonických prostředcích, v instrumentaci je využito kouzlo kolorujících dechových nástrojů, celesta, zvony, klavír i varhany, koncertantní houslové sólo zaznívá nad harmonickým pletivem. V partituře je mnoho detailů, o jejichž důležitosti Boulez ví stejně jako o účinku ztišení do nezvučna, pozvolných crescend a decrescend či prudkého vystupňování do fortissima. Ze stejného období je i Houslový koncert č. 1 . Fantazijně pojatá jednovětá forma byla jedním z projevů odklonu od zděděných klasických forem, důležité bylo navazování myšlenek, plynulost. Sólový part vyplouvá na povrch z orchestru a noří se do něj. I zde je nutné vypracování každého detailu (obligátní kadence však nechybí, vytvořil ji Szymanowského přítel a první interpret Paweł Kochański). Boulez umí hudební proud modelovat jako sochař hlínu, z jeho rukou vychází čistý tvar. K tomu je však třeba nejen tvárného materiálu, obsaženého v notovém zápise, nýbrž i souznění interpretů, jakými jsou houslista Christian Tetzlaff s jeho průzračnmý tónem, spolehlivý a bez známky námahy se proti velkému orchestru prosazující tenorista Steve Davislim , Pěvecký spolek Společnosti přátel hudby ve Vídni a výteční Vídeňští filharmonikové .
Body: 6 z 6 – tip Harmonie