sobota, 25. prosinec 2010

Karel Josef Einwaldt - Vocalis decalogus, Vesperae breves, Offertorium pro Dedicatione, Offertorium de quolibet Sancto

Napsal(a) 

Karel Josef Einwaldt - Vocalis decalogus, Vesperae breves, Offertorium pro Dedicatione, Offertorium de quolibet Sancto Karel Josef Einwaldt - Vocalis decalogus, Vesperae breves, Offertorium pro Dedicatione, Offertorium de quolibet Sancto

Societas Incognitorum: Yvetta Fendrichová, Daniela Tomaštíková, Eduard Tomaštík, Martin Šujan, Musica Figuralis, Marek Čermák – varhanní pozitiv, Eduard Tomaštík – dirigent, um. vedoucí. Produkce: Libor Mathauser. Text: Č, A. Nahráno: 16.-18. 8. 2009, Poutní chrám Panny Marie, Dub nad Moravou. Vydáno: 2009. TT: 68:12. DDD. 1 CD Rosa classic RD 1840.

Jméno Karla Josefa Einwaldta dnes znají zájemci o barokní hudbu v olomoucké katedrále či ti, jejichž zálibou je tak specifická oblast, jakou je hudební tisk v Čechách v době baroka. Právě v těchto souvislostech bývá Einwaldt také zmiňován v dějinách české hudby. Díky recenzované nahrávce máme nyní k dispozici též naprostou většinu jeho dochovaných děl ve zvukové podobě. Skladatelova profesní dráha byla od počátku spjata s premonstrátským řádem – jako chlapec byl diskantistou v chrámovém sboru, s podporou řádu rovněž studoval na jezuitském gymnáziu v Olomouci a – především – byl poslán do Vídně do učení k dvornímu varhaníkovi Johannu Georgu Reinhardtovi. Po návratu působil jako varhaník v premonstrátském klášteře v Hradisku, zanedlouho se však stal varhaníkem olomoucké katedrály a toto místo pak zastával po celý život. Jeho skladatelská činnost nebyla příliš rozsáhlá, nejvýznamnější dochované skladby se bez problémů vejdou na jedno CD. Titul nahrávky – Vocalis decalogus – je názvem sbírky ofertorií, Einwaldtova nejvýznamnějšího a díky vydání tiskem v roce 1720 rovněž nejrozšířenějšího díla. Je zajímavé, že skladatel zde nepodlehl dobové módě a nezhudebnil svá ofertoria jako árie, snad proto, že byl přeci jen poněkud starší než jeho kolegové Brentner, Plánický či Villicus, a roli jistě hrála též jeho studia u poněkud konzervativního vídeňského dvora. Skladby pro čtyři zpěvní hlasy s doprovodem dvou houslí a basu jsou jinak zcela na výši své doby, jejich autor v nich prokazuje dobré zvládnutí řemesla. Bylo by nespravedlivé přistupovat k jejich poslechu s očekáváním nastaveným hudbou například takového Jana Dismase Zelenky, která – odhlédnuto od naprosto výjimečné geniality jejího tvůrce – byla určena zpravidla pro kostel u panovnického dvora. Zde jde o církevní hudbu komponovanou pro široké použití. To je zvláště patrné u Vesperae breves , v nichž stál autor před úkolem zhudebnit často poměrně dlouhý žalmový text na co nejkratší ploše; podobně jako zbývajícím skladbám i většině žalmů dodávají lesk obligátní trubky, takového překvapení, jakým je žalm pro sólový hlas s využitím obligátních varhan v podobně stručných nešporách Bohuslava Matěje Černohorského, se zde však nedočkáme. Malé obsazení – jeden hráč či zpěvák na jeden hlas skladby – je nepochybně v případě této hudby zcela „autentické“, zároveň však velmi náročné na všechny zúčastněné. Vokální soubor Societas incognitorum a instrumentální ansámbl Musica figuralis odvádějí dobrou práci, snad díky nutné neustálé expozici všech hlasů hudba místy „dýchá“ o malinko méně, než by si zasloužila. Nahrávka byla natočena v pozoruhodném poutním chrámu Panny Marie v Dubu nad Moravou a obrovský prostor chrámu je ve zvuku přítomný, pro ty, kteří jej neznají a nedovedou si představit kouzlo tohoto místa, ale může působit poněkud nezvykle. Každopádně však zásadní přínos nahrávky spočívá v její dokumentační hodnotě, kterou dále zvyšuje zasvěcený průvodní text Jiřího Sehnala .

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.