Jako interpret Prokofjeva nemá Karel Ančerl konkurenci. Potvrzuje to i další titul se dvěma protikladnými díly – jedno je jednoznačné a srozumitelné, druhé naopak velmi komplikované a náročné. Prokofjevova hudba je mnohem životnější než Ejzenštejnův film, ke kterému byla komponována. Velmi schematický příběh o tom, jak Alexander Něvskij porazil křižáky v bitvě na zamrzlém jezeře končí apoteózou cara jako neomylného vůdce a je nepřímou oslavou Stalina. Přes všechny neblahé politické souvislosti je ale Prokofjevova kantáta, dodatečně sestavená z filmové hudby, velmi silným dílem. Nacházíme tu jak moderní instrumentaci a bohatý zvuk, tak působivé archaizující scény sborové. Pátá část (Bitva ) se hudební propracovaností vyrovná některým skladatelovým symfoniím. Mezosopranistka Věra Soukupová i Pražský filharmonický sbor ještě pod vedením Josefa Veselky vystihli vnitřní sílu tohoto partu. Ančerl volil o něco rychlejší tempa než například Abbado – čímž podtrhl heroický charakter skladby. Violoncellový koncert je jeho poslední koncertantní skladbou – a mám dojem, že tragický závěr života zaviněný nemocí a psychickým terorem závěru stalinské éry trochu oslabil skladatelovu energii a invenci. Spolupráce s mladým Rostropovičem ho vedla k vytvoření virtuózního a náročného partu, mnoho pasáží připomíná spíše Šostakoviče. André Navarra je jemný a kultivovaný umělec se smyslem pro detaily, lze si ale představit výraznější interpretaci sólového partu. Pěkně vystihl výrazovou oproštěnost a romantizující nádech, sólový part ale obsahuje mnoho technicky obtížných novátorských prvků, které by potřebovaly větší virtuozitu. Orchestr má moderní zvuk i typický „nesentimentální“ prokofjevovský romantismus – v tom byl Ančerl geniální.
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 76:30
Body: 5 z 6
