Karel Ančerl – Gold Edition (vol. 25) – Beethoven: Symfonie č. 5 c moll, Klavírní koncert č. 4 G dur, Romance č. 2 F dur

Vydat souborně nahrávky Karla Ančerla byl sám o sobě obdivuhodný nápad. Obdivuhodné je i to, s jakou kontinutitou se Supraphonu daří projekt realizovat. Komplet bude nejen dokumentem Ančerlova dirigentského umění, jeho etapy u České filharmonie , ale také rozpětí repertoáru, který s tímto orchestrem realizoval. Beethovenova Osudová je interpretována v tempech, v jakých ji dnes neslýcháme: v prvních třech větách je například mezi Ančerlovou nahrávkou a nahrávkou Sira Gardinera z roku 1994 vždy dvouminutový rozdíl. To je sice extrémní případ, zatěžkaný začátek však přesto překvapí. Brzy nicméně poznáme, jak je nejen tato věta, ale celá symfonie promyšleně vybudována. Ani tak vroucný přechod ke kodě volné věty, rubatový začátek třetí věty, těžkopádné tóny žesťů a málo ostrá staccata bychom v dnešní interpretaci nenalezli, všechno však má svou logiku, uměřenost temp i dynamika. Technicky sice není nahrávka nejlepší, za poslech však stojí právě především kvůli přehledně vystavěné struktuře. Poněkud jiná situace je u Klavírního koncertu G dur . Tempo první věty bych snesla rozhodně volnější, nejen proto, že by se Josefu Páleníčkovi mohly lépe vydařit pasáže, které se zbytečně slévají, v druhé větě bych naopak snesla více romantické kantability, i když uznávám, že svou roli sehrál nástroj i technika záznamu. Vstup finální věty je poněkud rozházený rytmicky a sólista zbytečně nadužívá pedál. Není to v tomto případě výkon podle mého vkusu, to však neznamená, že někdo jiný se právě s tímto pojetím neztotožní. Jako dokument vývoje beethovenské interpretace má svou funkci tak jako tak. Totéž platí i o Oistrachově přeslazeném podání Romance F dur (ovšem Anne-Sophie Mutter už v poslední době není od podobného výrazu příliš vzdálena). Cenný je také fakt, že Supraphon ponechává v této edici dosti prostoru pro průvodní slovo. K němu bych pouze upřesnila: bylo by lépe říci, že Jaroslav Ježek angažoval Ančerla do svého orchestru v Osvobozeném divadle (nikoli do „svého“ Osvobozeného divadla), že ředitelem Opery 5. května byl Alois Hába, nikoli Karel Ančerl, a že Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu se v němčině jmenuje Internationale Gesellschaft für Neue (nikoli zeitgenössische) Musik, což byl ostatně její originální název; všechny ostatní verze názvu jsou překlady. Text se i s těmito nepřesnostmi bohužel opakuje ve všech dílech edice.

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 72:30

Nahráli: Josef Páleníček – klavír, David Oistrach – housle, Česká filharmonie, Karel Ančer

Body: 4 z 6

Sdílet článek: