neděle, 20. leden 2019

K čemu je hudba aneb Moje třetí láska – Josef Koutecký et al.

Napsal(a) 

Když měla být zahájena činnost nově založeného ústavu Maxe Plancka, nositele Nobelovy ceny za fyziku, geniálního spolutvůrce kvantové teorie, vyvstal úkol zadat instituci nosné pilotní téma. Pověřená komise prý navrhla, aby se ústav prioritně věnoval problému hudby.

Obočí zvedli s údivem i vládní administrátoři a myšlenku rychle zapudili s odkazem na druhořadost či podružnost něčeho takového. Mohli se přitom odvolat na autoritu Charlese Darwina, který zálibu v hudbě a schopnost vydávat hudební tóny zařadil mezi „nejzáhadnější vlastnosti člověka“. Vědecké myšlení je zpravidla nakloněno záhady takového druhu spíše odložit na později. To ovšem nikterak nebrání tomu, abychom se hudbou zabývali, provozovali ji, s potěchou jí naslouchali a slovem se o zážitky z ní dělili. Toto podílnictví slovem je o to zajímavější, čím více jsou účastníci diskurzu hodni být slyšeni nebo v tomto případě čteni.

V knize, o kterou jde, soustředil kolem sebe její hlavní autor, Josef Koutecký, pestrý výkvět naší vzdělanosti. Samostatnou esejí mu přispěli shakespearolog, psychiatr, chemik, dětský chirurg, virolog a imunolog, fyzikální chemik a zakladatel kvantové chemie, malíř a grafik.  Všichni mají co říci k záhadě zvané hudba, tím spíše spiritus agens události, profesor MUDr. Josef Koutecký, DrSc. Tento známý zakladatel naší dětské onkologie a první profesor tohoto oboru u nás, několikanásobně zvolený do funkce děkana 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a rovněž jeden z jejích prorektorů, vydal zajímavých knih o hudbě už několik (například šest svazků sjednocených názvem „Krásná setkání“). Nová publikace se nazývá Moje třetí láska – Sedmdesát sedm zastavení s hudbou a vydalo ji roku 2017 nakladatelství Gasset s ilustracemi Pravoslava Kohouta za autorského přispění několika osobností Kouteckému blízkých (Jiří Anderle, Václav Bernášek, Ivan Englich, Martin Hilský, Cyril Höschl, Jiří Michal, Richard Škába, Vladimír Vonka, Rudolf Zahradník, Karel Zeman). Věnována je skladatelově zemřelé choti, paní Jitce Koutecké.

Jiří Anderle ocitoval ve svém vyznání lásky k hudbě v jednom z prvních odstavců knihy bonmot, že „bez hudby by byl život omyl“. Hudební pedagogové mají v oblibě ještě trochu jinou moudrost, když se zamýšlejí nad rolí hudby ve společnosti: „Můžeme žít bez hudby? Ano. Bez hudby se žít dá – ale ne tak dobře.“ A o životě s hudbou, o životě krásném a dobrém je vlastně celá tato kniha. Profesor Koutecký se vyjadřuje k tomuto ústřednímu tématu jako jeden z těch, které sezval ke spolupráci a kteří dosáhli v životě významných met zvláště na půdě vědy a umění, sám primus inter pares. Hudba se jim všem stala další láskou vedle životní profese. Přitahuje je nejen magickou silou, ale také jako ideální objekt k zamyšlení – a zdaleka v tom nejsou sami. Hudba totiž, tento druh nesmyslu, jakému vlastně nikdo doopravdy nerozumí, uchvacuje lidskou bytost, je-li schopna slyšet, vyznává Douglas R. Hofstadter, další z mužů vědy, který rovněž neváhal odskočit do prostoru jiných lásek (ve filozoficky laděné knize „Metamagická témata“ či v monografii svým názvem naznačující jedinečné interdisciplinární propojení „Gödel-Escher-Bach“). Také on dospívá k závěru, že přese všechno víme stále ještě podivuhodně málo o tom, jak hudba vytváří své zázraky.

Profesor Koutecký však zatoužil pojmout svou knihu odlišně: chce nahlížet na hudbu jako na jednu z životních lásek, a to očima amatéra, rozumějme s důrazem na význam daný latinským základem slova (amātor, milovník, přítel), nikoliv amatéra charakterizovaného povzdechem „že jim to včera zas nějak nešlo“. Takový přístup by asi nesvědčil muzikologovi, ale je možná dobrým receptem jak nebýt pro čtenáře takové eseje nudný. A knížce se to daří. Její autor je proslulý svým šarmem a vybroušeným slovesným podáním, kterým okouzloval publikum při desítkách svých vystoupení před koncerty Kocianova kvarteta v Karolinu i v Rudolfinu. Hudební skladba je mu v knize i na pódiu prostředkem k setkání s krásou a k navázání nových přátelských vztahů. Vstupuje tak do přátelství s členy České filharmonie, s předními skladateli, dirigenty, výtvarníky, spisovateli, o čemž tu vydává půvabná svědectví. Chtěl by rovněž odstranit neopodstatněný strach z vážné hudby (výslovně to formuluje ve finální, 77. kapitole) a jistě jen se shovívavým úsměvem přijme v knize citovanou charakteristiku vážné hudby - že je to ta, která „se ti musí líbit, ať se ti líbí, nebo ne“. Vždyť všech 76 předchozích kapitol usiluje začlenit toto umění do života jako úchvatný, vnitřní rovnováhu obohacující dar. A řečeno shrnujícími slovy pana profesora: „Vážná hudba je jednou z cest k nápravě věcí obecných, k navození potřebné snivosti, usebrání se a zhodnocení života… Je často jedinou radostí, která nezradí i v samotě stáří.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.