Jules Massenet
Manon
Anna Netrebko – soprán, Rolando Villazón – tenor, Christof Fischesser, Alfredo Daza, Rémy Corazza, Arttu Kataja, Hanan Alattar, Gal James, Silvia de la Muela, Mathias Vieweg, Staatsopernchor a Staatskapelle Berlin, dirigent Daniel Barenboim. Režie: Vincent Paterson. Text: A, N, F, Š, čínsky. Nahráno: live, 26. a 29. 4 a 19. 5. 2007, Státní opera, Berlín. Vydáno: 2008. TT: 93:28, 65:00. Obraz. formát: NTSC/Colour/16:9,. Zvuk. formát: PCM Stereo/ DTS 5.1. 2 DVD Deutsche Grammophon 073 4431 (Universal Music).
Anna Netrebko během několika let v mezinárodním operním provozu suverénně obsadila pozici hlavní hvězdné sopranistky, v katalogu firmy Deutsche Grammophon momentálně určitě té nejnahrávanější. Je protagonistkou řady alb a kompletů na CD i řady projektů prodávaných na DVD. Jde od úspěchu k úspěchu, ať už je Lucií z Lammermooru, ústřední postavou Belliniho Puritánů či jeho Julií, Verdiho Violettou, Pucciniho Mimi, nebo Massenetovou Manon. Všechny tyto hrdinky romantických oper – a několik dalších, nepočítaje navíc postavy v ruských národních operách – obdařuje naprosto suverénním zpěvem a stejně suverénním herectvím: psychologickou uvěřitelností, výraznou ženskostí, bohatým, věrohodným, do jemností propracovaným rejstříkem emocí. Anna Netrebko, celebrita, star, manekýna, idol, je jistě produktem i objektem moderních obchodních vztahů, ale je jím právem, protože ji podpírá velké dramatické umění. V Manon, natočené před dvěma lety živě v berlínské Státní opeře „Pod lipami“, to opět potvrzuje. Proměny, jimiž postupně prochází v navazujících dějstvích, nejsou zdaleka jen výsledkem šikovné maskérské a kostymérské práce – pěvkyně tu do nejmenšího výrazu tváře hraje nevinnou, trochu koketující dívku, poté zamilovanou mladou ženu, pak znuděnou frivolní dámičku a nakonec trpící, umírající vězeňkyni! Jejím protihráčem je Rolando Villazón , s nímž už vytvořila nejednu osudovou dvojici. Stejný případ – jistě jde o dobrý obchodní tah, dát „na stálo“ dohromady dva skvělé mladé pěvce a zdvojnásobit tak hodnotu každého z nich, už se o tom mnohde psalo. Ale ani Villazón není trpným a nezaslouženým účastníkem tohoto inženýrství. Zpívá a hraje jako o život, vášnivě a naplno. Jak miluje, tak silně se snaží zapomenout a vzít vážně rozhodnutí dát se na dráhu duchovního, ale marně! Stejně srdceryvný je závěr opery. A vzrušené belcanto tohoto pěvce? Je opojné. Umění obou hlavních protagonistů vyniká o to víc, oč operně tradičněji jsou aranžováni a oč schematičtěji se na scéně pohybují ostatní sólisté – vokálně však dobří – a sbor. Příběh se odehrává v době odpovídající vzniku opery, bez násilných aktualizací. Hudební nastudování Daniela Barenboima je uspokojivé jak v emocionálně vypjatých, realistických a chce se říci moderních duetech, tak ve scénách vycházejících vstříc očekáváním a balancujícím na hraně klišé a tradic. Obrazové ztvárnění není tak bohaté jako v případě přenosů a záznamů z Metropolitní opery, k dispozici není tolik kamer a střihů, ale režie představení je natolik podrobná, že filmové celky i detaily víc než dostatečně pokrývají to, co je potřebné pro vtažení diváka do příběhu. Celkový dojem – opera s rovnováhou realismu a stylizace, barvité hudební divadlo s mimořádnými výkony, tedy přesně to, co v ideálním případě dělá operu operou.
Body: 5 z 6
