pátek, 1. březen 2002

Juan Diego Flórez: Rossini Arias - Rossini

Napsal(a) 

booklet booklet
Osm árií z osmi Rossiniho oper, z kterých se pouze jedna udržela na repertoáru dodnes, soustředěných do jedné hodiny poslechu, to je zajímavost už z dramaturgického hlediska. Jedná-li se o árie tenorové, probouzí se neodolatelná zvědavost. A když i z té jediné repertoárové opery slyšíme najednou něco, co se dnes běžně upravuje nebo vynechává, je zřejmé, že slyšíme něco výjimečného. Devětadvacetiletý peruánský tenorista Juan Diego Flórez by mohl být nazván mužským protějškem Cecilie Bartoli (možná, že podobné přirovnání už někdo vymyslel); každopádně mu dělá zvládání rossiniovských kaskád zjevné potěšení, čím bohatší koloratura, tím lepší. Přitom však nejde jen o to, vyrovnat se s technickými obtížemi partů: Flórez dává každé árii charakter postavy, což při omezeném prostoru jediného hudebního čísla rozhodně není snadné udělat přesvědčivě. Jenom v šesti minutách Rodrigovy árie z Otella vytvoří tři citové polohy, ve prospěch popírané rozmanitosti Rossiniho hudební charakteristiky, samozřejmě. Neboť Rossiniho role skutečně nejsou cvičením solfeží, ale dramatickými postavami, jestliže interpret jejich dramatismus dokáže rozpoznat. Své přednosti předvede hned v první árii Idrena ze Semiramidy : hned v šestém taktu slyšíme bez námahy zazpívané vysoké "c", objeví se dokonce "d2" a v samém závěru árie si dokonce může dovolit licenci jít až na "e2", osmitaktová precizně vyzpívaná koloratura pod jedním dechem a ještě s dechovou rezervou nepředstavuje žádný problém. Na výškách rozhodně pracovat nemusí, jediné, co se zdá být ještě zatím na samé hranici dokonalosti (v nahrávce tomu lze pomoci), je poloha malého "c". Jinak převážně jen žasneme, co lidský hlas dokáže. Podstatnější však je to, co se zde odehrává navíc. Obor, který Flórez zastupuje a který je téměř na vymření, může trpět (a často také trpí) nepříjemně mečivým témbrem, snaha po vyzpívání jednotlivých tónů ornamentiky může vést k jejich nepříjemně štěkavému vyrážení, problémem bývá zvládnutí dechu při klenutí frází. Nic takového zde není. V Almavivově árii z Lazebníka sevillského (v té, o kterou bývá publikum okrádáno) předvádí bravurní pasáže, okouzluje jako Lindoro z Italky v Alžíru , Ilo ze Zelmiry (zvláště nebezpečný part), Umberto z Jezerní panny i jako Ramiro v Popelce (pro mne v ní zatím představoval "pohádkového" prince Francisco Araiza). A skoro bych pří- sahala na to, že při natáčení árie Gianetta ze Straky zlodějky nezpíval sbor v odpovědi své "Bravo!" odhodlanému hrdinovi, ale jeho představiteli. S obzvláštní radostí pak mohu dodat, že rejstřík Juana Diega Flóreze je a bude ještě daleko širší: viděla jsem ho už roku 2000 jako Rinuccia v Pucciniho Giannim Schicchim na jevišti vídeňské Státní opery, kde tvořil okouzlující párek s Laurettou Angeliky Kirschlager. V roli, která má jednu árii, se stal co do ohlasu publika nebezpečným konkurentem představitele titulní role Lea Nucciho. A myslím, že by mu slušel i Mozart. Kromě účinku, který vyvolává jeho hlas a v čem mu pomáhá i jeho zjev a herecký projev, je tu jistě hodně dalšího, na co se můžeme těšit. Při poslechu nahrávky je samozřejmě pozornost soustředěna především k sólistovi, je však třeba zmínit spolupráci Symfonického orchestru a sboru Giuseppa Verdiho z Milána pod taktovkou Riccarda Chaillyho , na jejichž precizní "nenápadnost" se mohl Flórez spolehnout.

Vlasta Reittererová

Nejen řada vysokých "c", ale dokonce i mnoho ještě vyšších "d2" vévodí desce, jejíž protagonista Juan Diego Flórez může být chápán jako skutečný objev. Devětadvacetiletý peruánský tenorista, typ značně vzácného tenoru spinto, je u nás zatím zřejmě zcela neznámý. V zasvěcených operních kruzích kolem světových scén už se však o něm ví od roku 1996 a nyní dostal šanci natočit na CD árie ze svého nejvlastnějšího oboru - rossiniovského, tedy oboru lyricko-dramatického, koloraturního. Jeho projev je téměř dokonalý. Vysoko posazený hlas, velmi vzdálený od běžné mluvy, nemá pochopitelně kdovíjaké hloubky a piana, nejlépe se mu vede, když může být řádně napjatý. V bězích a figuracích, zčásti nesených na lehkém tremolu, ještě nedosáhl nelidské dokonalosti, takže lze občas zaslechnout nepatrné nevyrovnanosti, ale skoro ani nemá smysl o nich hovořit, protože i s nimi nemá už dnes Flórez příliš mnoho konkurence ke srovnávání. Tyto "nejistoty" pouze tu a tam připomínají, že nezpívá zkušený matador, ale dosud velmi mladý profesionál, úžasně obdarovaný talent, vycházející (nebo právě vyšlá) hvězda. Celkový dojem je plný energie a chuti zpívat a ani nejvyšší tóny, krásně přímé, lehce otevřené a příjemné, nepůsobí samoúčelně.

Obor, který Flórez reprezentuje, stojí především na virtuozitě, znělé síle a vysokých tónech; dramatický výraz je až na druhém místě a psychologizace přichází u autorů tohoto okruhu ještě více zkrátka. Flórez takový dojem přesně naplňuje. Obchodní důvody s výhledem do budoucna jasně zdůvodňují, proč natočil svůj profil už nyní, kdy přece jen ještě není zcela "hotov" - Rossini ho má katapultovat dál a vzhůru. Možná, že by ideální okamžik byl ještě o chvíli později, ale chyba se jistě nestala. Těžko odhadovat, čeho všeho by byl a bude tento sólista schopen. Nahrávka nechává prostor pro uvažování, zda a jak krásné by bylo jeho belcantové verdiovské či ještě pozdější legato, a plně jasné z ní ani není, zda by v jeho podání mohl být věrně stylový třeba Mozart. Dá se spíše tušit, že bude pěvec směřovat k dramatičtějšímu, než k měkkému a lehkému lyrickému projevu.

Dirigent Chailly s Verdiho orchestrem a sborem podporuje sólistu ve zdravě vybuzeném afektu a v přesnosti. Zejména v závěrečné tempově odvážně gradované árii z Popelky dosahují společně skutečně strhujícího účinku. Pokud se týká zmíněných vysokých "d", nejvíce jich je zřejmě v téměř dvanáctiminutové árii z opery Zelmira . Deska obsahuje i vypouštěnou árii Almavivy z Lazebníka sevillského a virtuózně i melodicky efektní zpěv z Jezerní panny . Rozhodovat, který track je nejlepší či nejzajímavější, není v monotematickém výběru příliš možné. Otázku může vzbuzovat jen způsob, jímž je v kontrastu k sólovému hlasu technicky jakoby trochu uměle na některých místech zachycen prostor sálu. Nic to však nemění na faktu, že hudebně je deska jak příjemným, pro někoho možná snad až šokujícím překvapením, tak potěšením.

Petr Veber

Juan Diego Flórez vzbuzuje na prestižních scénách Londýna, Vídně a Milána frenetické projevy nadšení, letos ho čeká, podobně jako jeho vrstevnici Magdalenu Koženou, debut v newyorské Metropolitní opeře, jeho jméno se objevilo už na nahrávce Rossiniho duchovních skladeb, a tak bylo jen otázkou času, kdy mu Decca dá šanci ukázat své schopnosti na sólovém albu. Firma s ním vloni podepsala exkluzivní kontrakt a zdá se, že její hledání vhodného nástupce Pavarottiho, který jí přinášel čtyřicet let tolik zisku jako všichni ostatní umělci dohromady, se chýlí ke konci. Jestliže ovšem Flórez splní firemní očekávání. Má k tomu několik základních předpokladů: jeho hlas je naprosto mimořádný, znělost a jistota nejvyšších tónů připomíná mladého Pavarottiho, na jevišti si dokáže získat publikum, je propagačně velmi tvárný, má značné osobní kouzlo... a není malý.

Rossini je pro něho v současnosti ideálním skladatelem. Bravurně zvládá technické krkolomnosti, sebebláznivější škály, grupetti, arpeggi, staccati a trylky. Pravda nemá ještě patřičně barevné hloubky, zato jeho nejvyšší tóny jsou nádherné a polnicově triumfální. Poslouchat jeho rossiniovské pěvecké orgie je přímo fyzickým požitkem. Když jsem poznal na počátku 90. let na proslulém rossiniovském festivalu v Pesaru dva tehdy hvězdně stoupající tenoristy Ramóna Vargase a Bruce Forda, tak jsem nepředpokládal, že na konci 90. let se objeví zpěvák, který bude ještě lepší. Bude zajímavé sledovat jeho kariéru, jak je u nás pravidlem alespoň skrze nahrávky, neboť ho sem jen stěží někdo přiveze. Možná, že jednou dosáhne Pavarottiho záře, možná že naděje v něho vkládané nakonec nesplní a jeho hvězda se stane pouze kometou. Uvidíme. Pro úplnost dodávám, že kromě Rossiniho zpívá rád Belliniho (Náměsíčná ), nastudoval dvě Donizettiho raritní opery (Alahor in Granada a Elisabetta ) a změřil už síly se svým prvním Verdim (Fenton ve Falstaffovi ) i Puccinim.

Deska přináší ještě dvě překvapení. Výkon orchestru i sboru, jistě hlavně díky preciznímu nastudování Riccarda Chaillyho , je mimořádně dobrý. Konečnou technickou edici nahrávky provedl úhelný kámen veškeré klasické produkce Universalu - Emil Berliner Studios. Přesto v několika místech měl zvukový tým použít lepší střih, jistější verzi. Dílčí tóny nejsou zde vysloveně falešné, jsou jenom maličko "nemocné", což běžnému uchu určitě nebude vadit.

Závěrem nelze než konstatovat, že sólovým debutem se Flórez trvale zařadil mezi nejlepší současné belcantové tenoristy světa, je to hlas originální, snadno rozpoznatelný v širokém tenorovém spektru, hlas, který jako by navazoval na famózní tenoristy první poloviny minulého století.

Luboš Stehlík

Vydavatel: Universal Music

Stopáž: 59:43

Nahráli: Juan Diego Flórez - tenor, Coro Sinfonico di Milano Giuseppe Verdi (sbormistr Romano Gandolfi), Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi, Riccardo Chailly

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.