Nejen řada vysokých „c“, ale dokonce i mnoho ještě vyšších „d2″ vévodí desce, jejíž protagonista Juan Diego Flórez může být chápán jako skutečný objev. Devětadvacetiletý peruánský tenorista, typ značně vzácného tenoru spinto, je u nás zatím zřejmě zcela neznámý. V zasvěcených operních kruzích kolem světových scén už se však o něm ví od roku 1996 a nyní dostal šanci natočit na CD árie ze svého nejvlastnějšího oboru – rossiniovského, tedy oboru lyricko-dramatického, koloraturního. Jeho projev je téměř dokonalý. Vysoko posazený hlas, velmi vzdálený od běžné mluvy, nemá pochopitelně kdovíjaké hloubky a piana, nejlépe se mu vede, když může být řádně napjatý. V bězích a figuracích, zčásti nesených na lehkém tremolu, ještě nedosáhl nelidské dokonalosti, takže lze občas zaslechnout nepatrné nevyrovnanosti, ale skoro ani nemá smysl o nich hovořit, protože i s nimi nemá už dnes Flórez příliš mnoho konkurence ke srovnávání. Tyto „nejistoty“ pouze tu a tam připomínají, že nezpívá zkušený matador, ale dosud velmi mladý profesionál, úžasně obdarovaný talent, vycházející (nebo právě vyšlá) hvězda. Celkový dojem je plný energie a chuti zpívat a ani nejvyšší tóny, krásně přímé, lehce otevřené a příjemné, nepůsobí samoúčelně.
Obor, který Flórez reprezentuje, stojí především na virtuozitě, znělé síle a vysokých tónech; dramatický výraz je až na druhém místě a psychologizace přichází u autorů tohoto okruhu ještě více zkrátka. Flórez takový dojem přesně naplňuje. Obchodní důvody s výhledem do budoucna jasně zdůvodňují, proč natočil svůj profil už nyní, kdy přece jen ještě není zcela „hotov“ – Rossini ho má katapultovat dál a vzhůru. Možná, že by ideální okamžik byl ještě o chvíli později, ale chyba se jistě nestala. Těžko odhadovat, čeho všeho by byl a bude tento sólista schopen. Nahrávka nechává prostor pro uvažování, zda a jak krásné by bylo jeho belcantové verdiovské či ještě pozdější legato, a plně jasné z ní ani není, zda by v jeho podání mohl být věrně stylový třeba Mozart. Dá se spíše tušit, že bude pěvec směřovat k dramatičtějšímu, než k měkkému a lehkému lyrickému projevu.
Dirigent Chailly s Verdiho orchestrem a sborem podporuje sólistu ve zdravě vybuzeném afektu a v přesnosti. Zejména v závěrečné tempově odvážně gradované árii z Popelky dosahují společně skutečně strhujícího účinku. Pokud se týká zmíněných vysokých „d“, nejvíce jich je zřejmě v téměř dvanáctiminutové árii z opery Zelmira . Deska obsahuje i vypouštěnou árii Almavivy z Lazebníka sevillského a virtuózně i melodicky efektní zpěv z Jezerní panny . Rozhodovat, který track je nejlepší či nejzajímavější, není v monotematickém výběru příliš možné. Otázku může vzbuzovat jen způsob, jímž je v kontrastu k sólovému hlasu technicky jakoby trochu uměle na některých místech zachycen prostor sálu. Nic to však nemění na faktu, že hudebně je deska jak příjemným, pro někoho možná snad až šokujícím překvapením, tak potěšením.
Juan Diego Flórez vzbuzuje na prestižních scénách Londýna, Vídně a Milána frenetické projevy nadšení, letos ho čeká, podobně jako jeho vrstevnici Magdalenu Koženou, debut v newyorské Metropolitní opeře, jeho jméno se objevilo už na nahrávce Rossiniho duchovních skladeb, a tak bylo jen otázkou času, kdy mu Decca dá šanci ukázat své schopnosti na sólovém albu. Firma s ním vloni podepsala exkluzivní kontrakt a zdá se, že její hledání vhodného nástupce Pavarottiho, který jí přinášel čtyřicet let tolik zisku jako všichni ostatní umělci dohromady, se chýlí ke konci. Jestliže ovšem Flórez splní firemní očekávání. Má k tomu několik základních předpokladů: jeho hlas je naprosto mimořádný, znělost a jistota nejvyšších tónů připomíná mladého Pavarottiho, na jevišti si dokáže získat publikum, je propagačně velmi tvárný, má značné osobní kouzlo… a není malý.
Rossini je pro něho v současnosti ideálním skladatelem. Bravurně zvládá technické krkolomnosti, sebebláznivější škály, grupetti, arpeggi, staccati a trylky. Pravda nemá ještě patřičně barevné hloubky, zato jeho nejvyšší tóny jsou nádherné a polnicově triumfální. Poslouchat jeho rossiniovské pěvecké orgie je přímo fyzickým požitkem. Když jsem poznal na počátku 90. let na proslulém rossiniovském festivalu v Pesaru dva tehdy hvězdně stoupající tenoristy Ramóna Vargase a Bruce Forda, tak jsem nepředpokládal, že na konci 90. let se objeví zpěvák, který bude ještě lepší. Bude zajímavé sledovat jeho kariéru, jak je u nás pravidlem alespoň skrze nahrávky, neboť ho sem jen stěží někdo přiveze. Možná, že jednou dosáhne Pavarottiho záře, možná že naděje v něho vkládané nakonec nesplní a jeho hvězda se stane pouze kometou. Uvidíme. Pro úplnost dodávám, že kromě Rossiniho zpívá rád Belliniho (Náměsíčná ), nastudoval dvě Donizettiho raritní opery (Alahor in Granada a Elisabetta ) a změřil už síly se svým prvním Verdim (Fenton ve Falstaffovi ) i Puccinim.
Deska přináší ještě dvě překvapení. Výkon orchestru i sboru, jistě hlavně díky preciznímu nastudování Riccarda Chaillyho , je mimořádně dobrý. Konečnou technickou edici nahrávky provedl úhelný kámen veškeré klasické produkce Universalu – Emil Berliner Studios. Přesto v několika místech měl zvukový tým použít lepší střih, jistější verzi. Dílčí tóny nejsou zde vysloveně falešné, jsou jenom maličko „nemocné“, což běžnému uchu určitě nebude vadit.
Závěrem nelze než konstatovat, že sólovým debutem se Flórez trvale zařadil mezi nejlepší současné belcantové tenoristy světa, je to hlas originální, snadno rozpoznatelný v širokém tenorovém spektru, hlas, který jako by navazoval na famózní tenoristy první poloviny minulého století.
Vydavatel: Universal Music
Stopáž: 59:43
Nahráli: Juan Diego Flórez – tenor, Coro Sinfonico di Milano Giuseppe Verdi (sbormistr Romano Gandolfi), Orchestra Sinfonica di Milano Giuseppe Verdi, Riccardo Chailly
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
