Juan Crisóstomo de Arriaga – Tři kvartety

(d moll, A dur, Es dur)

Stamicovo kvarteto: Jindřich Pazdera, Josef Kekula – housle, Jan Pěruška – viola, Vladimír Leixner – violoncello . Produkce: Josef Kekula, Tereza Kramplová. Text: A, Č. Nahráno: 3/2007, Český rozhlas. Vydáno: 2007. TT: 67:14. DDD. Stamic Quartet. Alternativa: Camerata Boccherini (Naxos), Chilingirian Quartet (Note), Sine Nomine Quartet (Claves Records).

Španělského skladatele Juana Crisóstoma de Arriagu u nás nikdo nezná, respektive nikdo by jej neznal, kdyby nebylo Stamicova kvarteta , díky němuž zazněla jeho hudba v rámci festivalu Euroart. Arriagovi dala dnešní odborná žurnalistika i muzikologie hodně ambiciózní přídomek „španělský Mozart“. Zdálo by se, že je to kvůli krátkému životu. Zemřel totiž v necelých dvaceti letech, když studoval na konzervatoři v Paříži, na kombinaci tuberkulózy a přepracování (1806 – 1826). Nicméně řada z jeho necelých třiceti děl vypovídá o tom, že se jednalo o zcela mimořádný talent a pro španělské i evropské hudební dějiny je tragické, že nemohl svoje nadání rozvinout do zralé podoby, jako se to podařilo Mozartovi nebo Mendelssohnovi. Smyčcová kvarteta, která napsal ve svých 17 letech (první opusové dílo vzniklo v roce 1817), jsou podivuhodnou směsí geniality (melodika, zřetelný preromantismus), eklekticismu (Rossini, Cherubini, Haydn, Mozart) a patriotismu (vliv andaluské hudby). Oprávněně jsou tato díla řazena na úroveň raného Schuberta. Všechny tři kvartety je třeba poslouchat opakovaně. Na první poslech může vadit určitá povrchnost, rozmělňování nápadů zbytečnými notami. Ale při hlubším poslechu se vyloupne nádhera této hudby, kouzelný sentiment a melancholie, občas nečekané harmonie. Bohužel jsem sehnal pro porovnání pouze snímek souboru Sine Nomine Quartet, takže jenom v této rovině je jednoznačně zajímavější interpretace Stamicova kvarteta. Zvuk je vyrovnaný, ve všech parametrech snímek uspokojí i ty nejnáročnější ctitele kvartetní hudby (včetně režie).

Tento titul je mimořádný i tím, že je poděkováním za dílo violoncellisty Vladimíra Leixnera , krátce po nahrávání vážně onemocněl a téhož roku odešel z tohoto světa. Projekt by určitě nevznikl, nebýt podpory Arriagova rodného města Bilbaa, Velvyslanectví Španělského království, Českého rozhlasu a několika dalších subjektů. Jediné, z čeho mám obavu, je distribuce. Účelová nahrávka bez katalogového čísla a vydavatele totiž vlastně nemá distributora a vzhledem ke své mimořádnosti by bylo škoda, kdyby si ji Stamicovci prodávali pouze při svých koncertech a nemohla by soutěžit s konkurencí uvedenou v záhlaví recenze.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: