pátek, 25. únor 2011

Joyce Bourne - Who Married Figaro?

Napsal(a) 

Joyce Bourne - Who Married Figaro? Joyce Bourne - Who Married Figaro?

(A Book of Opera Characters)

Vydáno Oxford University Press v roce 2008, 355 stran.

Koho měl za ženu Figaro, ptá se, volně přeloženo, titul příruční knihy operních postav, který po deseti letech vyšel ve druhém vydání v britském nakladatelství Oxford University Press. Postav nebo také rolí je v knize obsaženo na 2500. Její název je trochu zavádějící – nejde o tak populární či dokonce bulvární a ani ne tak koncipovanou knihu, že by se v ní dala odpověď na podobnou otázku přímo nalistovat.

Hesly jsou jména a obsahem hesel charakteristika a popis postav a vysvětlení jejich vztahů s dalšími osobami v konkrétním operním díle. Oper, včetně několika nejznámějších operet, lze podle rejstříku mimochodem napočítat na dvě stě. Operní díla jsou navíc samostatnými hesly, která přinášejí alespoň stručný děj. Kniha vědomě neobsahuje údaje o skladatelích ani o hudbě oper a z historických informací tu jsou jen roky premiér a jména pěvců, kteří tu kterou roli ztvárnili jako první. Zdá se, že cílovou skupinou tohoto slovníku, čili i potenciálními zákazníky vydavatele publikace, jsou především laici, pravidelní návštěvníci opery, kteří si nechtějí jen pročíst slovně více či méně přehledně v programu zpracovaný děj, často, jak víme, mimochodem docela složitý a nepřehledný, ale kteří si chtějí jeho peripetie ještě důkladněji nebo znovu osvětlit z hlediska jednotlivých protagonistů příběhu.

Testem zaměření, informovanosti i serióznosti v případě zahraniční publikace může do určité míry být zjištění, jak je v ní zachycena česká produkce. Nuže – z našich operních autorů jsou zde Leoš Janáček se sedmi operami, Dvořák s Rusalkou , Smetana s Prodanou nevěstou a Martinů s Juliettou . Právě na Juliettě, ale třeba i na Jenůfě, Jeníkovi nebo na Rusalce lze doložit, že autorským záměrem byly co nejstručnější a pokud možno co nejvýstižnější informace, rozhodně tu nejsou žádné stylové charakteristiky a filozofující souvislosti. Rusalka se stává člověkem, aby si vzala Prince. Poté, co spolu nedodrží podmínky dané jim Ježibabou, Princ umírá a Rusalka se vrací do jezera, čteme v knize. A Vodník je tu charakterizován jako ten, kdo před podmínkami Rusalku varoval a na jehož slova došlo. Ještě markantnější je tento věcný přístup v případě hesel Michel a Julietta vztahujících se k surrealistické opeře Bohuslava Martinů; žádné sny, žádné pochybnosti. Navíc je z rozsahu hesla – ale to vcelku pochopitelně – cítit, že jde o dílo spíše z okraje repertoáru, minimálně v porovnání s italskými hity. Malý výběr českých oper s jednoznačným akcentem na Janáčka je v britském prostředí ovšem zcela logický.

Jakýmsi bonusem je v knize asi třicet esejů, profilů či úvah, jejichž tématem jsou nejznámější či nejdůležitější operní postavy a jejichž autory jsou s osobním vkladem významní umělci – od Plácida Dominga je tu zaznamenána jeho zkušenost a pohled na Otella, od Thomase Allena můžeme číst o Donu Alfonsovi, od Christine Brewer o Isoldě, o Leporellovi od Bryna Terfela, o „Malíři Matthisovi“ – Matthiasi Grünewaldovi – od Petera Sellarse, o Kostelničce od Charlese Mackerrase a tak dále.

V dodatcích je několik nových soudobých oper z let 1998 až 2008, které vzbudily větší pozornost. Na první pohled tu chybí První císař od Tan Duna, inscenovaný v Metropolitní opeře v roce 2006 s Domingem v titulní roli a vydaný už také na DVD, ale to je jen okrajový postřeh.

Druhým je informace o autorce: po celý život působila jako lékařka, v roce 1990 odešla na odpočinek. Se svým manželem Michaelem Kennedym spolupracovala již dříve na hudebním slovníku Concise Oxford Dictionary of Music. Její vlastní kniha, jakési „Kdo je kdo v operách“, může být rozhodně užitečná jak hlavním adresátům, tak i specializovanějšímu uživateli. – A jak je to s tím sňatkem z jejího titulu? Nalistujme heslo Figaro, přeskočme „Figaro 1.“, tedy Lazebníka sevillského , i „Figaro 3.“, tedy Coriglianiho The Ghosts of Versailles , a připomeňme si v odstavci „Figaro 2.“, že v Mozartově Figarově svatbě se titulní hrdina chystá na svatbu s komornou Zuzankou...

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.