Pratum Integrum Orchestra. Produkce: Essential Music. Text: A, N, R. Nahráno: 14. – 15. 3. 2005, 4. – 5. 9. 2005, „Manege“ Hall of The Moscow Theatre „School of Dramatic Art. Vydáno: 2005. TT: 63:20. DSD. 1 DVD Caro Mitis CM 0022 005 (distribuce Euromusica).
Ruské vydavatelství Caro Mitis sází ve vydavatelské strategii na neznámé tituly z evropské hudební historie. To je nanejvýš chvályhodné, protože je stále ještě velké množství takzvaných „slovníkových autorů“, o jejichž díle se můžeme pouze dočíst a chybí jakýkoliv zvukový záznam s alespoň několika skladbami. Další kompakt (ve formátu SACD) z této dramaturgické řady je nazván prostě Symfonie a věnován třem dílům rakouského skladatele a klavírního virtuosa Josepha Wölfla (1773-1812). Protagonistou snímku je ruský orchestr Pratum Integrum hrající stylem takzvané historizující interpretace. Joseph Wölfl (narozen v Salcburku, jeho učiteli byli Leopold Mozart a Michael Haydn) patřil na sklonku 18. století k významným vídeňským pianistům a byl považován za velkého Beethovenova konkurenta. Kompaktní disk však představuje Wölfla coby skladatele orchestrální hudby – Symfonie g moll, op. 40 (je věnovaná Luigimu Cherubinimu) a Symfonie C dur, op. 41 (dedikovaná Johannu Peteru Salomonovi). A jako bonus nabízí Velké duo d moll pro klavír a violoncello, op. 31 . Obě symfonie, psané v rozmezí let 1803 a 1808, navazují na haydnovsko-mozartovský styl, který na začátku 19. století ovlivňoval druhou generaci vídeňských klasiků. Symfonie jsou napsány s rutinní zručností, přináší svěží hudbu a nepostrádají krásné a mnohdy i výrazné melodické nápady, které již při prvním poslechu určitě zaujmou. Orchestr Pratum Integrum hraje s evidentním nasazením, ale jeho takzvaný autentický styl hry mi připadá příliš dogmatický a s ohledem na dobu vzniku obou Wölflových symfonií až poněkud anachronický. Opět se tak dostáváme na tenký led dohadů, neboť neexistuje reálný důkaz o zvuku orchestrů této doby, ale pochybuji, je-li například užití fortepianového continua tím pravým prostředkem k podtržení zvukové autenticity – 3. věta ze Symfonie g moll se kombinací hudebního lyrismu a dramatismu blíží již beethovenovské sazbě – nemluvě o průběžně nepříjemně působících narážených tónech v dechových nástrojích. Po technické stránce záznamu je preferován mírně „nahalený“ zvuk, který tak vychází vstříc akustickým požadavkům historických nástrojů či jejich replik. Bonusová skladba, Velké duo d moll pro klavír a violoncello, je brilantní komorní kompozicí těžící z nástrojové virtuozity obou nástrojů. Booklet s dobovou grafikou vídeňského Hofburgu nabízí poměrně rozsáhlý a zajímavě napsaný Wölflův životopis s hudební analýzou nahraných skladeb. Nepříjemnou vadou na kráse jsou chybně označené tracky poslední bonusové skladby na zadní straně kompaktu. Myslím, že celkově jde o zajímavý dramaturgický a vydavatelský počin, který určitě potěší všechny příznivce hudby z přelomu 18. a 19. století, přestože po interpretační stránce zůstává v běžném průměru své kategorie.
Body: 3 z 6
