Joseph Haydn: Klavírní sonáty G dur Hob. XVI:6, e moll Hob. XVI:34, Es dur Hob. XVI:28, D dur Hob. XVI:24, Andante a variace f moll pro kl

V poměrně rozsáhlé diskografii Alaina Planése je Joseph Haydn jediným představitelem klasicismu. V daleko větší míře se tento francouzský pianista věnuje hudbě 19. století, přičemž mezi jeho nahrávkami dominuje dílo Franze Schuberta. Planésův osobní sklon k romantismu se zvláštním způsobem promítá i do jeho přednesu Haydnových klavírních skladeb. První, čím PlanÉs zaujme, je překrásný a jemně modelovaný tón (tady se zřejmě spojuje kvalita pianisty, výborného Steinwaye i zvukové techniky), plastické, nesmírně barevné pojetí a zvláštní lyrizující ("schubertovský") přístup, patrný především v PlanÉsově interpretaci mladších Haydnových skladeb. Jeho hra upoutá také pianisticky zodpovědným přístupem ke skladatelovu zápisu - v tématu Variací Planés poctivě rozlišuje předepsané ostré staccato od staccata obyčejného, stejně poctivě (a odvážně) hraje jeho levá ruka ostré staccato v doprovodu Adagia Sonáty D dur. Na mnoha místech překvapí Planés variováním repetice či vloženou vlastní kadencí. V úvodní Sonátě G dur z roku 1760, nejstarší skladbě na tomto CD, lze obdivovat PlanÉsovu vynikající "scarlattiovskou" techniku, jeho jiskřivou a zřetelnou ornamentiku a husté vyrovnané trylky. Ale už ve volné větě této sonáty si uvědomíme Planésův poněkud "romantizující" přístup k agogice. Některá jeho rubata či tempové změny jsou na samé hranici únosnosti. A rytmické nepřesnosti na počátku druhého tématu Variací působí až školácky. Zarážející je, že k těmto rytmickým "úletům" dochází nejen v tématu, ale na stejném místě i ve všech variacích, a že tedy není vyloučeno, že jsou vědomé. Bylo by zajímavé slyšet Planésovo zdůvodnění. I když díky velmi citlivému a muzikálnímu přístupu vyznívá Planésův Haydn vždycky zajímavě, zastánci stylového přístupu budou mít k němu zřejmě výhrady.

Vydavatel: Harmonia Mundi France / Classic

Stopáž: 73:17

Nahráli: Alain Planés - klavír

Body: 4 z 6