Stamicovo kvarteto. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 2009 v kostele U Jakubova žebříku v Praze. Vydáno: 2010. TT: 2:12:28 DDD. 2 CD Supraphon Music SU 4050-2.
Stamicovo kvarteto při vší své náročné koncertní činnosti věnuje vytrvalou péči vyhledávání zapomenutých šperků české hudby. Takto nás již seznámilo s kvartetní tvorbou J. K. Vaňhala, P. Vranického a L. Koželuha. Nyní Stamicovci podobně ošetřili kvartetní dílo Josefa Bohuslava Foerstera (1859 – 1951). Jejich snímek pěti kvartet, jednoho kvintetu a tří jednovětých skladeb vydává na albu dvou CD Supraphon jako světovou premiéru. Foerster je dnes známý především jako autor sborové a písňové tvorby a jeho ostatní rozsáhlé dílo je v současnosti opomíjené. Bezesporu na tom má podíl i Foersterův hudební vyjadřovací způsob a kompoziční styl, jejichž vývoj se zastavil na přelomu 19. a 20. století v již tehdy konzervativním a tradicionalistickém stylu. Foersterova hudba je až sentimentálně lyrická, laskavá či s lehce tesknou roztoužeností zádumčivá, bez větších dramatických dění a bouřlivých katarzí. Je příjemná jako dřímota v teplém květinovém skleníku. První disk obsahuje smyčcová kvarteta č. 1, 2 a 3. Kvartet č. 1 E dur op. 15 věnoval devětadvacetiletý skladatel Čajkovskému, se kterým se v Praze seznámil při premiéře Evžena Oněgina v Národním divadle. Již začátkem 1. věty se vědomě hlásí k Smetanovu odkazu: na výzvu prvních houslí se nad celotónovým tremolem sekundu rozlije melodické téma violy, jež se střídá s cellem. Celé dílo, přes smetanovskou inspiraci, zní však velmi dvořákovsky a i stavba jeho prvků tomu odpovídá. Ze všech kvartet je jediným čtyřvětým: Allegro – Scherzo. Allegro con brio – Adagio – Allegro con brio. Stamicovci jej uchopili se zaujetím a pochopením pro ducha skladby, což lze říci o celé nahrávce kompletu. V tomto díle se v jejich provedení prolíná lyrická něha (Adagio) s taneční lehkostí (Scherzo) a celek dává obraz mladistvé svěžesti a poezie odpovídající věku a založení autora. Kvartet č. 2 D dur op. 39 psal již zkušený a úspešný skladatel v plné síle Kristových let. Třívětá kompozice (Lento.Allegro – Andante – Andantino) plyne v klidném tempu a je prodchnuta teskně zádumčivou melancholií a bolně roztouženou něhou. Úvod 1. věty je sugestivní smířenou meditací, silně připomínající Molto adagio z Beethovenova kvartetu op. 132. Inspirační zdroj nám napovídá věnování určené vdané paní Marii Volfové, citace Foersterovy písně na báseň hovořící o uprchlém snu a nakonec autorova vlastní poznámka, že kvartet „povstal z dojmů tehdy zažitých“… Kvartet č. 3 C dur op. 61 vznikl ve Vídni v době vrcholného tvůrčího období a významných společenských i uměleckých úspěchů, kde Foerster po desetiletém působení na konzervatoři v Hamburku nastoupil jako profesor Nové konzervatoře. Jednověté dílo je věnováno jeho ženě, vynikající sopranistce Bertě Lautererové, do místa jejíhož angažmá sólistky opery se Foersterovi jako vždy přestěhovali. Skladba je uvedena lyrickými verši autora. Původní verze z roku 1907 však dostala konečnou podobu až roku 1913. Foerster zde uzavírá po vzoru Liszta formu sonátového cyklu do jednoho tvaru, používá nebývale prochromatizovanou harmonii a překvapí i dramatickou částí podporovanou tremolem či použitím sul ponticello . Celá skladba zaujme svou celkovou stavbou a hudebním nábojem ze všech jeho kvartetních děl nejvíce, je psána i zřetelně moderněji a možná by si i zasloužila obnovené pozornosti jak kvartetních souborů, tak pořadatelů. Na druhém disku se nacházejí kvarteta č. 4 a 5, jednovětá dílka „Modlitba“, „Vzpomínka“ s harfou, dvouvětý kvintet s kontrabasem a kvartetní Allegro giocoso. Kvartet č. 4 F dur op. 182 psal již pětaosmdesátiletý Foerster, žijící od vzniku Československa v Praze, až roku 1943. Věnoval jej MUDr. R. Černému, jenž jej hostil v době provedení jeho opery Eva Národním divadlem v Kladně. Nedbaje plynutí času, i po čtyřech desetiletích stále psal ve stylu svých starších skladeb z konce 19. a začátku 20. století. Jejich kompoziční prvky a způsob vyjadřování Foerster nikdy neopustil v upřímném odmítání „zbytečných novinek“. Paradoxně, přes jeho zcela opačnou filozofickou i intelektuální orientaci, v hudební estetice jeho názor se pozdějším zastáncům socrealismu velmi zamlouval (Z. Nejedlý) a snažili se jej zneužít – marně, neboť Foerster byl vždy zcela apolitickým a tehdy už beztak byl živou ikonou české hudební historie. V třívěté kompozici (Allegro grazioso – Adagio cantabile. Allegretto malancolico. Adagio – Allegro) jsou hojně využívány starší motivy z předchozí tvorby, ale zazní zde i jakási připomínka středověkého tance a překvapivě „pauerovsky“ říkadlové úseky. (V protektorátní době skladbu z rukopisu provedlo Pražské kvarteto.) Poslední 5. kvartet G dur „Vestecký“ dopsal Foerster v roce svého úmrtí v obci Vestec, kde v ústraní trávil poslední léta života. Kvartet je jeho posledním dílem a je dedikován jeho druhé ženě Olze (B. Lautererová zemřela roku 1936). Dle jeho slov je dílo záměrně neuzavřeno, čímž chtěl symbolicky vyjádřit víru, že pozemským odchodem cesta člověka nekončí. „Modlitba pro smyčcové kvarteto“ (Moderato, ma appassionato) z roku 1940 je osmiminutová introvertně zahroužená skladba, ve které jednaosmdesátiletý skladatel trpělivě přebírá téma jako korálky růžence. Erinnerung (Vzpomínka) pro harfu a smyčcový kvartet (Andante commodo) z roku 1901 je malý dvouminutový hudební bonbónek velmi půvabné a barevné podoby, kde opravdu lze vysledovat blízkost Mahlerovu duchu, byť v laskavějším či mírnějším vyjádření – v té době Foerster působil v Hamburku a s Mahlerem se poměrně hojně stýkal. Harfa v rukou Jany Bouškové jako by vždy ke Stamicovcům patřila. Smyčcový kvintet pro dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas op. 3 je návratem k sedmadvacetiletému mládí a jeho dvě lyrické věty nesou poetické názvy: Viola odorata (Andante cantabile) a Rosa mystica (Allegretto). Skladba je plná symboliky a propojuje rozkvět přírody (Viola odorata je fialka) s náboženskou mystikou (Tajuplná růže je atributem plačící Madony). Stejně jako předchozí skladby i tato není nijak zvláště vzrušující či dramatická, ale osobitým způsobem je velmi půvabná a něžná. Jak již bylo zmíněno, vane z ní neopakovatelná vůně doby nám již neznámé, hlasy lidí velmi vytříbeného vkusu a ušlechtile jemného ducha, to vše nyní zničené hrůzami a řevem dvacátého století. Stamicovci s kontrabasistou Jiřím Hudcem však byli schopni původní atmosféru zachytit a předat jako dokonalý múzický stroj času. Allegro giocoso pro smyčcové kvarteto je skladbou ještě o dva roky mladší (1894) a bylo původně finální čtvrtou větou 2. kvartetu op. 39. Foerster se však posléze rozhodl pro třívětý tvar a toto finále ze skladby vypustil. Stamicovo kvarteto zaslouží uznání a poděkování za pečlivou a citlivou nahrávku těchto bezesporu často repertoárově nevděčných opusů, a to tím spíše, že velká část skladeb není snadno dostupná či existuje pouze v rukopisech a potřebuje většinou odbornou revizi a detailní korekturu. Stamicovo kvarteto ve složení Jindřich Pazdera – 1. housle, Josef Kekula – 2. housle, Jan Pěruška – viola, Petr Hejný – violoncello, realizovalo projekt v dokonalé hudební režii Milana Slavického a Jiřího Gemrota, za zvukové režie Jana Lžičaře. Nahrávka se vyznačuje velkou výrazovou a barevnou škálou. Tón primária mne na koncertech někdy překvapuje jakoby násilnou intenzitou – na snímku však je překrásně měkký a velmi plastický, což je i u celého kvarteta. Tuto unikátní nahrávku mnohdy dosud neprováděných či dlouho nehraných skladeb významné osobnosti české hudby lze vřele doporučit všem zájemcům o vývoj a historii bohaté české komorní tvorby.
Body: 5 z 6
