Posluchačskou událost tak z tohoto titulu dělá pouze interpretace Yo-Yo My, která je jako vždy strhující. Díky alespoň za to.
Luboš Stehlík
Americký skladatel John Williams (1932) je znám především jako autor filmové a televizní hudby (Jana Eyrová , The Reivers , Sedm let v Tibetu , Images ad.). Jeho profilové CD představuje prostřednictvím skladeb pro violoncello a orchestr druhou z tváří tohoto skladatele – koncertní.
První skladba Koncert pro violoncello a orchestr má klasickou čtyřvětou stavbu. První, úvodní věta je dynamická, plná virtuózních prvků a nezbytné sólové kadence. Druhá je pomalá s krásnými orchestračními nápady (nejen díky klavírním a bicím klastrům). Třetí má scherzovní, rychlý charakter a čtvrtá dává vyniknout jak virtuozitě sólového nástroje, tak jeho lyrickému projevu. Koncert byl napsán z podnětu Seiji Ozawy a jediný, kdo jej dle slov autora mohl interpretovat, byl Yo-Yo Ma , pověstný svým otevřeným přístupem vůči čemukoliv. Šestiminutová Elegie pro violoncello a orchestr je druhou skladbou CD. Je jemná, zasněná, „anglicky“ melancholická a smutná. Důvod této nálady je v tragické události, která je spojená s jejím vznikem. Dále rozpracovává téma z filmu Sedm let v Tibetu. Tři kusy pro sólové violoncello v krátkých miniaturách rozpracovávají celou škálu nástrojových možností violoncella a tvoří příjemný výrazový kontrast k předešlé Elegii. Poslední skladba CD nazvaná Heartwood je napsána pro violoncello a orchestr. Jako podnět k jejímu vzniku posloužila kolekce fotografií starých dubových hájů od Williama Guiona. Skladba je meditativní, důstojná, klidná. Violoncello je tu sice sólistickým nástrojem, ale nijak nenarušujícím majestátní, přitom však velmi přirozenou a jemnou atmosféru této skladby. Na bookletu CD je příjemné průvodní slovo Johna Williamse k jednotlivým skladbám. Lépe tak přiblíží jejich celkovou atmosféru, aniž by je technicky analyzoval. Lepšího interpreta než Yo – Yo Mu si pro své skladby nemohl přát. Williamsova hudba je ovlivněna jeho praxí ve filmu, ale rozhodně žádná filmová klišé neobsahuje. Je to příjemná, vpravdě americká, nic nenarušující a lehce soudobá hudba.
Lenka Foltýnová
John Williams je – zřejmě komerčně úspěšný – sedmdesátník, o němž violoncellista Yo-Yo Ma tvrdí, že jsou přátelé. Jako přátelské posezení či vzájemnou přátelskou službu zřejmě pojali také nahrávku Williamsových skladeb – Violoncellového koncertu a Elegie pro violoncello a orchestr i doplňující sólové skladby Heartwood . Je to hudba veskrze tradicionalistická, eklektická, plytká, líbivá. Neznamená to, že je sladká – zvuk je soudobý, tu je zvlněn emocemi, tu oživením či temnými předzvěstmi, ale přesto skladby nepřesahují ilustrativní polohy anonymního, bohatě instrumentovaného filmového symfonismu se všemi jeho žánrovými přesahy a uvolněností. Je to současně hudba náladotvorná, v podstatě nenáročná, snadno poslouchatelná až kulisovitá.
Z hlediska masového konzumenta je to však asi přesně to pravé, co lze z „klasiky“ strávit. Z nahrávky je slyšet studiová pohoda, ono ostatně tak o moc nejde. Sólový violoncellový part se tu a tam vzepne k rapsodičnosti, tu a tam zase naopak poklesne k elegičnosti. Nástroj Yo-Yo Movi pokorně, často ztišeně zpívá a cellista se přesně vžívá a vciťuje do žánru, jemuž na desce slouží. Slouží příjemné, neagresivní věci: hezky, čistě a intenzivním tónem si zahraje. Sólový part se proplétá dovedně zkomponovaným hudebním děním. Poslouchá se to pěkně. Místy se začíná však vkrádat kacířská myšlenka, že nejde ani tak o uměleckou – ať už závažnou, nebo o odlehčenou věc – ale o hudební kýč a komerci.
Petr Veber
Vydavatel: Sony Music Entertainment / Sony Music Bonton
Stopáž: 66:46
Nahráli: Yo – Yo Ma – violoncello, Recording Arts Orchestra of Los Angeles, John Williams.
Body: 3 z 6
