San Francisco Symphony, Michael Tilson Thomas – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: live, 8.–11. 12. 2010, Davies Symphony Hall, San Francisco (Harmonielehre), live, 7. 9. 2011, Davies Symphony Hall, San Francisco (Short Ride). Vydáno: 2012. TT: 47:11. DDD. 1 CD SFS Media SFS 0053.
S novými nahrávkami „otců zakladatelů“ minimální (či repetitivní) hudby je vždy trochu problém. Jejich nová díla očekáváme s napětím a logicky srovnáváme s díly vrcholného období. Často jsme zklamáni, neboť v dnešní době už asi není možné přijít s podobně radikálními koncepty jako ve druhé polovině 60. či v první polovině 70. let minulého století, tj. vykročení z vlastního stínu (pokud se vůbec odehraje) je pohříchu poněkud opatrné. Nové nahrávky starších děl nás ale většinou utvrdí v tom, že se jedná o díla prověřená časem, která si svou slávu a pozornost stále zaslouží. Harmonielehre Johna Adamse patří do druhé kategorie. Dílo vzniklo v letech 1984–1985 a záhy bylo premiérováno orchestrem San Francisco Symphony pod vedením Edo de Waarta. Michael Tilson Thomas, v současné době hudební ředitel orchestru, interpretuje hudbu, která na objednávku orchestru vznikla a je mu takříkajíc šitá na míru. Podobná „autentická“ interpretace není v oblasti současné vážné hudby obvyklou záležitostí – interpretační kontinuita je něco, o čem si většina skladatelů může nechat jenom zdát. Tilson Thomas zvolil live nahrávání a je to jedině dobře. Současné nahrávací technologie jsou na tak vyspělé úrovni, že je možné v ideálním prostoru docílit téměř studiového zvuku při zachování atmosféry a autenticity nahrávky. Je znát, že je orchestr s Adamsovou hudbou sžitý, interpretuje ji s přehledem a samozřejmostí. Jeho zvuk je v tutti plný a homogenní, artikulace rytmicky nejednoduché hudby je precizní i v nižší dynamice a v „komorních“ pasážích. Tilson Thomas krásně modeluje tektoniku díla, gradační a degradační vlny plynou v jeho podání velmi přirozeně. Možná nejzásadnější dojem z nahrávky je pocit celistvosti a komplexnosti – Harmonielehre jsou přitom kompozicí s poměrně komplikovaným harmonickým a tematickým plánem, který často narušuje celkový „logos“ minimalistického díla, postaveného převážně na rytmických patternech (viz např. pozdní orchestrální kompozice Steve Reicha). Pokud však dirigent „rozumí“ svému autorovi a ten zase souzní se svým materiálem, výsledek je přesvědčivý. Short Ride in a Fast Machine je krátká orchestrální fanfára, kondenzovaná forma repetitivní hudby, ideální přídavek a bonus k výtečné nahrávce.
Body: 0 z 6