sobota, 1. březen 2008

John Abercrombie - The Third Quartet

Napsal(a) 

John Abercrombie  - The Third Quartet John Abercrombie - The Third Quartet

John Abercrombie - el. a ak. kytara, Mark Feldman - housle, Marc Johnson - kontrabas, Joey Baron - bicí. Vydáno: 2007. TT: 59:45. 1 CD ECM 1993 (distribuce 2HP Production).

Už pěknou řádku let dělá kytarista John Abercrombie vše možné, aby se ve prospěch hudby oprostil od hmatníkových prstocviků a podobné samoúčelné ekvilibristiky. Změnil nejen svoji hráčskou techniku, kdy odhodil plektrum, struny hladí výhradně bříškem svého palce pravé ruky a bez nadbytečného trsacího média tak zhmotňuje své myšlenky, ale zároveň prohlubuje kontakty se světem vážné hudby a kompoziční dovednosti.

Jeho současný Third Quartet s mimořádně kreativním Joey Baronem za bicími, kontrabasistou Marcem Johnsonem a houslistou Markem Feldmanem kombinuje prokomponované pasáže se svobodnými plochami nabízejícími takřka nekonečný prostor k více či méně oduševnělé improvizaci. Nadstandardně invenční je opět samotný leader. Jak se vyjádřil jiný kytarový velmistr

Ralph Towner v rozhovoru pro JazzTimes, "Abercrombie je bezedná studnice nápadů, jež plynou s neuvěřitelnou přirozeností." Lze s takovým tvrzením nesouhlasit? Po poslechu nové Abercrombieho nahrávky jen těžko. Houslista Mark Feldman někdy v přímém porovnání s Abercrombiem zní skoro jako konvenční mainstreamista. Oba sólisty spojuje tónová kultivovanost, kytarista však z lyrické krabičky příležitostně vyskočí jako pomyslný čertík. Tu sešlápnutím zkreslovacího pedálu, onde podivně propletenými melodickými hady.

Mark Feldman vůbec celkový zvuk nahrávky uhlazuje, posouvá dále od krajin free jazzu a Baron s Abercrombiem mají často co dělat, aby dostáli své avantgardní pověsti posledních let. Jistě, Abercrombie je jedním z největších lyriků kytary i jazzu vůbec, ale vždy dokázal sem tam vytasit osten s dobře nabroušeným břitem. Faktem zůstává, že Third Quartet je zvukově kompaktní, čistý a kompletní ansámbl. Možná by mu čas od času neškodila troška špíny a la Gateway, nutno však dodat, že před některými skladbami si Abercrombie a především Baron ruce bohudík moc nemyli. Marc Johnson zůstává v pozadí, slouží, neprosazuje se, má-li prostor k sólové zpovědi, neprozradí vše. Joey Baron doprovází, vyplňuje, nabízí, odpovídá, zlobí. To vše se vkusem sobě vlastním, získaným letitou praxí v kapelách nejširšího hudebního spektra jazzu a okolí.

Kompozičně odhaluje album novou tvář starého dobrého Abercrombieho, tvář ani strhanou, ani vrásčitou, ale moudrou. Skladatelsky se už nepachtí za specifickým konceptem, ten naopak přirozeně z tvorby vyplývá. Kromě Round Trip Ornetta Colemana a Epilogue Billa Evanse pocházejí opusy z kytaristovy plodné tvůrčí dílny a spoluhráči jen empaticky dotepávají výsledný tvar.

John Abercrombie sbírá ovoce ze svého jazzového stromu, už po desetiletí dobře zalévaného a stříhaného. Jeho současný styl neosloví každého - jednomu přijde příliš zadumaný, druhému málo energický - hudební kvalitu ovšem nabízí. Je určen milovníkům lyriky, introspekce a zdánlivého klidu.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.