Johannes Brahms: Violoncellová sonáta č. 2 op. 99 – Robert Fuchs: Violoncellová sonáta e moll op. 83

Johannes Moser – violoncello, Paul Rivinius – klavír. Produkce: Marlene Weber-Schäefer. Text: A, N. Nahráno: 12/2006 a 6/2008, Kammermusikstudio SWR Stuttgart. Vydáno: 2007. TT: 74:22. DDD. 1 CD Hänssler Classic CD 93.206 (distribuce Rosa).

Johannes Moser je vítězem Mezinárodní soutěže P. I. Čajkovského za rok 2002, jedné z nejprestižnějších interpretačních soutěží instrumentalistů vůbec. Už jen účast v ní vždy pootevírala dveře koncertních sálů (respektive probouzela ochotu koncertních agentů). Výčet vystoupení, které mladý cellista stihl za šest let, které od té doby uplynuly, je úctyhodný. Na repertoáru má na pětadvacet děl s orchestrem (od Haydna až po Lutosławského), v jeho kalendáři jsou také komorní koncerty s klavírním triem a dalšími komorními formacemi a sólové recitály po celém světě. První CD snímek mu vyšel u Hänssler Classic roku 2006 s díly Šostakoviče, Mieczysłava Weinberga a Borise Čajkovského a také tentokrát se drží zásady, přibalit k dílu standardního repertoáru něco méně známého, ba dokonce neznámého. Brahmsovu 2. violoncellovou sonátu F dur op. 99 hraje kultivovaným tónem bez romantických zlozvyků rozkývaných temp a dynamických vln. Zvědavost však vzbuzují hlavně další dvě díla, 2. violoncellová sonáta e moll op. 83 Roberta Fuchse a Violoncellová sonáta a moll Alexandra Zemlinského, která je nahrána vůbec poprvé. Robert Fuchs byl Brahmsovým mladším současníkem a dnes se jeho jméno objevuje pohříchu jen jako jméno uznávaného pedagoga vídeňské konzervatoře Společnosti přátel hudby; k jeho žákům patřili mimo jiné Gustav Mahler, Franz Schreker nebo Franz Schmidt. Brahms byl Fuchsovým velkým vzorem a tak jako se o Brahmsovi zjednodušeně tvrdívá, že vrátil rozevláté romantičnosti klasický řád, říká se o Fuchsovi, že tvoří spojnici mezi pozdním romantismem a tonální hudbou doby po 1. světové válce; čímž je ovšem postaven do stínu průkopníků atonální hudby, kteří představovali pokrok. Fuchs je autorem dvou oper, tří symfonií, početné komorní hudby a asi půl stovky svého času velmi oblíbených písní. Johannes Moser nepopírá, že se Brahmsův vliv na Fuchsově sonátě zřetelně pozná, poukazuje však na její kvality, které hráče dokáží inspirovat, a to není málo. Zemlinského raná Sonáta pro violoncello a moll je z roku 1894, byla dlouho považována za ztracenou a zveřejněna byla až roku 2005. Ačkoli je o čtrnáct let starší než sonáta Fuchsova, jsou v ní již patrny znaky Zemlinského osobního stylu, především harmonické prostředky na hranici tonality, které hudbě dodávají exotické zabarvení. Velice sympatický je Moserův zájem o to, co se za hudbou, kterou hraje, skrývá a jaké jsou její dějiny, což vyplývá z rozhovoru, zveřejněného v bookletu. Evidentně buduje svůj repertoár s rozmyslem a seriózně, a to rovněž není málo. Snímek je nazván Brahms and his contemporaries I. , dá se tedy očekávat pokračování.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: