sobota, 12. říjen 2002

Johannes Brahms / Max Bruch: Sonáty pro violoncello č. 1 e moll a č. 2 F dur / Kol Nidrei

Napsal(a) 

booklet booklet
Bruchův Kol Nidrei je na tomto CD dramaturgicky nesmyslný doplněk, ale chápeme editory, že se asi jinam nevešel. Jemná meditativní skladba je závěrečným bonbónkem po mírně rozporuplném zážitku. V bookletu k tomuto CD se praví, že spor, zda je Brahms spíše klasikem či romantikem rozhodli interpreti jednoznačně ve prospěch romantismu. Problém ale je, že u tohoto skladatele nemůže otázka stát buď-anebo. Naopak, každá velká interpretace se musí vyrovnat s oběma stránkami a hledat průsečíky a napjatý soulad obojího. Jde o vrcholné skladby svého žánru, ve kterých se ale s romantickou senzibilitou vystačit nedá. Vyžadují zároveň velkou promyšlenost, smysl pro míru a pro stavebnost. A toho se oběma hvězdám interpretačního nebe leckde nedostává. Neřeknu žádný objev, že Jacqueline du Pré má úžasný tón. Velmi vroucí a zároveň jakoby zastřený a cudný. Do takového zvuku se člověk nemůže nezamilovat. V tom je každá její nahrávka neopakovatelná. Ale ne všude se dá vsadit jenom na citovost. První věta Sonáty e moll je nádherně nekonečný zpěv a v jejím podání vyzní naprosto úžasně, závěrečná Fuga (jde o mírně romantizující transkripci 13. části Bachova Umění fugy ) ovšem působí rozháraně a chaoticky, což jde zcela proti smyslu skladby. Zrovna tak se těžko hledá důvod, proč druhou větu nadepsanou "quasi Menuetto" hrát jako existenciální tryznu. Skladbu to rozbíjí a celkově vlastně ochuzuje. Zvláštní je to, že i klavírista se rád nechává unášet a jeho doprovod tedy není protiváhou, ani oporou.

O druhé Sonátě F dur se dá říci jinými slovy totéž. I zde je začátek úchvatný, ale i tady chybí jakékoliv vydechnutí a znovu je otázka, zda to není ke škodě věci. Jacqueline du Pré, která nikde neopustí polohu maximální citové vypjatosti, se každou větou probojuje nebo ji protrpí, ale tím ji vlastně převálcuje jednou jedinou silnou emocí. Podobné "přívalové" pojetí pak působí místy až pitoreskně. Brahms tu přitom vytváří prostor pro mnohem širší výrazovou škálu od poloh lehkých až po ty nejnaléhavější. A tyto sonáty, podobně jako například Bachovy suity, nejsou dílem na jeden nádech - je v nich mnoho jemné práce myšlenkové, stavebné, zajisté i mnoho citu - který se ovšem proměňuje, vyvíjí, zraje. Oč svobodnějším a bohatším dojmem působí ty interpretace, které tohle dovedou zachytit! Jako příklad lze uvést těžko překonatelný snímek s Mstislavem Rostropovičem a Rudolfem Serkinem, ale také velmi dobrou nahrávku mladého violoncellisty Trulse Młrka a klavíristy Juhani Lagerspetze. U obou najdeme vedle "romantismu" velký kus přemýšlení a nadhledu. Jistě se najdou životní situace, kdy člověka mnohem víc uchvátí Jacqueline du Pré. Všude tam, kde stačí jen zpívat a nechat se unášet. Když to ale strašně dlouho nemá žádné meze, není to vždycky důvod k nadšení.

Vydavatel: EMI Czech Republic

Stopáž: 62:54

Nahráli: Jacqueline du Pré - violoncello, Daniel Barenboim - klavír, dirigování, Israel Philharmonic Orchestra

Body: 3 z 6

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.