O druhé Sonátě F dur se dá říci jinými slovy totéž. I zde je začátek úchvatný, ale i tady chybí jakékoliv vydechnutí a znovu je otázka, zda to není ke škodě věci. Jacqueline du Pré, která nikde neopustí polohu maximální citové vypjatosti, se každou větou probojuje nebo ji protrpí, ale tím ji vlastně převálcuje jednou jedinou silnou emocí. Podobné „přívalové“ pojetí pak působí místy až pitoreskně. Brahms tu přitom vytváří prostor pro mnohem širší výrazovou škálu od poloh lehkých až po ty nejnaléhavější. A tyto sonáty, podobně jako například Bachovy suity, nejsou dílem na jeden nádech – je v nich mnoho jemné práce myšlenkové, stavebné, zajisté i mnoho citu – který se ovšem proměňuje, vyvíjí, zraje. Oč svobodnějším a bohatším dojmem působí ty interpretace, které tohle dovedou zachytit! Jako příklad lze uvést těžko překonatelný snímek s Mstislavem Rostropovičem a Rudolfem Serkinem, ale také velmi dobrou nahrávku mladého violoncellisty Trulse Młrka a klavíristy Juhani Lagerspetze. U obou najdeme vedle „romantismu“ velký kus přemýšlení a nadhledu. Jistě se najdou životní situace, kdy člověka mnohem víc uchvátí Jacqueline du Pré. Všude tam, kde stačí jen zpívat a nechat se unášet. Když to ale strašně dlouho nemá žádné meze, není to vždycky důvod k nadšení.
Vydavatel: EMI Czech Republic
Stopáž: 62:54
Nahráli: Jacqueline du Pré – violoncello, Daniel Barenboim – klavír, dirigování, Israel Philharmonic Orchestra
Body: 3 z 6
