středa, 25. květen 2005

Johann Wilhelm Wilms: Symfonie č. 6 d moll op. 58 Symfonie č. 7 c moll

Napsal(a) 

booklet booklet
Concerto Köln, dirigent a koncertní mistr Werner Ehrhardt. Produkce: Hans Bernard Bätzing. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2003, Studio Německého rozhlasu Köln. Vydáno: 2004. TT: 60:45. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 474 508-2 (Universal Music).

Pokud se se jménem Johanna Wilhelma Wilmse setkáváte jako já poprvé, není to nic podivného. Také dirigent Concerta Köln Werner Ehrhardt narazil na Wilmsovy skladby náhodou, a dokonce přiznává, že je zpočátku podcenil. Řídil se datem edice, kterou nalezl a zdály se mu na svou dobu konzervativní. Až později se dozvěděl, že dobou vzniku jsou mnohem starší a naopak jsou zcela na úrovni své doby, ba v některých ohledech už signalizují stylový přechod.

Johann Wilhelm Wilms se narodil roku 1772 ve Witzheldenu v Bavorsku jako syn místního učitele a varhaníka, pro růst příštího skladatele měl tedy tehdy obvyklé rodinné zázemí. Hrál na několik nástrojů, byl obdivovaným improvizátorem a svými schopnostmi si dokázal získat kontakty. Rozhodující krok učinil, když se usadil v Amsterodamu, kde uváděl vlastní klavírní koncerty, vystupoval jako flétnista a vyučoval. Stal se holandským vlastencem (roku 1816 získal 2. cenu v soutěži o holandskou národní hymnu). Je autorem sedmi symfonií, z nichž první čtyři svědčí o obdivu k Haydnově tvorbě, poslední však již ohlašují romantické znaky. Wilms každopádně disponoval melodickým bohatstvím, ovládal práci s formou i umění instrumentace. Jeho 6. symfonie byla roku 1820 vyznamenána cenou Královské společnosti krásných umění a literatury v Gentu. 7. symfo nie vznikla o deset let později a je jakousi skladatelovou kompoziční bilancí. Byla psána pod vlivem politických nepokojů doby a podle muzikologa Ernsta A. Klusena "vystihla ducha doby, nikoli však její vkus, zejména ne oněch tón určujících spoluobčanů, které stále ještě děsila Beethovenova Eroica." Ostatně, její volná věta jistě ne náhodně upomíná na volnou větu Beethovenovy Páté . Až roku 1836 došlo k provedení jedné jediné věty, pak se materiál symfonie ztratil a teprve poté, co po ní skladatel sám vyhlásil pátrání, se objevila odkudsi její partitura. Orchestrální hlasy zůstaly nezvěstné a symfonie upadla (spolu se svým autorem) zcela v zapomnění. Tiskem vyšla až roku 2000 a o dva roky později ji orchestr Concerto Köln poprvé provedl na festivalu d'Ambronay. Obě symfonie rozhodně za nahrávku, zařazení do repertoáru a poslech stojí.

Vydavatel: Deutsche Grammophon/Universal Music

Stopáž: 60:45

Body: 5 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.