Albert Schweitzer hraje Bachovy skladby tak, jak by nás dnes už nenapadlo. Pohled na stopáž nás může zarazit, víme-li navíc, že se dříve nehrálo zas tak pomalu, jak si často může někdo myslet. Polemizovat lze i s registrací, a tak bychom mohli pokračovat dál. Čím je tedy Schweitzer-varhaník tak zajímavý? Tím, že vzbuzuje otázky. Provokuje naše zaryté představy. Útočí. Ozve se v nás třeba rozhořčené: Je tohle ještě vůbec Bach? Nebo: Takhle se přece Bach hrát nemůže! Vzápětí se přidává už poněkud nejisté: Kdo určí, co je ještě Bach, a co už ne? Schweitzer skutečně volí tempa volná až pomalá, že z toho, na co jsou naše uši zvyklé, nám z Bacha nezbude skoro nic. Posléze zjistíme, že to má i své výhody. Najednou slyšíme polyfonii jinak, každý tón, každá „hláska“ jsou vysloveny tak pečlivě, jako když zestárlý herec pomalu vypouští z úst slova a my to buď zcela nekriticky obdivujeme, nebo znuděně odmítneme. (Schweitzer však na této nahrávce vystupuje v plné síle padesátiletého muže.) Rychlejší části znějí trochu etudovitě, vzhledem ke stáří snímku se místy vyskytne samozřejmě nějaký překlep, přesto je varhaníkova hra muzikální a logická ve vedení hlasů i přeryvech frází. Ať už s takovým pojetím souhlasíme, nebo ne, jedno se Albertu Schweitzerovi upřít nedá. Nelze si nevšimnout, nelze neslyšet, co stojí za jeho hrou: oddanost dílu, vydanost posluchači a vnitřní souznění se skladatelem. Nepřekvapí nás pak, že muž, který se během svého dlouhého života dokázal stát evangelickým teologem, filozofem, hudebním teoretikem, varhaníkem, později lékařem a misionářem v Africe (ne, opravdu se nejmenoval Jára Cimrman ale Albert Schweitzer), inspiroval i další lidi k „následování“, a že pomocí koncertů získával prostředky pro svou nemocnici v Africe. Tato nahrávka je rozhodně něčím víc než jen dobovou vzpomínkou, kuriozitou nebo studijním pramenem.
Vydavatel: Bohemian Musice Service
Stopáž: 71:43 + 57:44
Nahráli: Albert Schweitzer – varhany
Body: 5 z 6
