středa, 9. červenec 2003

Johann Sebastian Bach: Partita č. 1 h moll BWV 1002, Sonáta č. 2 a moll BWV 1003, Partita č. 3 E dur BWV 1006Sonáty a partity pro sólové hous

Napsal(a) 

booklet booklet
Bachův obrovitý cyklus Sonát a partit pro sólové housle láká umělce už více než sto let. Je to jedna z největších výzev, kterou jim houslová literatura nabízí. Nahrávek, dobrých i průměrných, je celá řada, u nás jich však kupodivu moc není. Do jisté míry referenční jsou stále komplety Josefa Suka a Břetislava Novotného. Čeští houslisté k cyklu přistupují s úctou, někteří s obavou, jiní přímo s pocitem marnosti, neboť je těžké soupeřit nebo se poměřovat se špičkovými zahraničními počiny. O to víc obdivu je hoden primárius Wihanova kvarteta Leoš Čepický , že po řadě let příprav přesvědčil o svém záměru Multisonic a cyklus natočil. Na gramofonovém trhu to však nebude mít lehké. Vedle archivních nahrávek a nahrávek starších kolegů či jeho vrstevníků je tu mladá, dravá generace. Na rozdíl od pěveckých oborů si houslisté rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek mimořádných talentů. Jedním z nich je i petrohradský rodák Ilja Gringholtz (*1982, hraje na nástroj ex-Kiesewetter Stradivari, Cremona cca 1723), vítěz soutěží Paganiniho, Menuhina a Wieniawského. Bachova hudba fascinuje ruské houslisty už řadu desetiletí (Oistrach, Kogan, Spivakov, Kremer, Repin, Vengerov). Antiromantický postoj k Bachovi zaujal už Kremer, ale mám dojem, že Gringholtz jako první Rus vyjadřuje pocity současné mladé ruské generace. Jeho pojetí je technicky dokonalé, věcné, občas až syrové ve vědomé negaci "krásy pro krásu", tónově lahodného ševelení barokní melodiky. Na prvním místě jsou rytmus a odkrývání melodických a polyfonních souvislostí autorova zápisu. Jeho double je skutečně virtuózní, jeho corrente, sarabanda nebo gavotta doslova lehkonoze tančí. Možná, že leckterý houslista bude pohoršen rychlostí fugy v Sonátě a moll , nicméně Gringholtz nabízí zajímavé horizontální souvislosti a hudební struktura je nevšedně průzračná. Gringholtz nabízí Bacha podobně jako Mutterová třeba Beethovena. Je výzvou posluchači - někdo ji po prvním poslechu zavrhne, jiný bude chycen drápkem a bude se vracet.

Leoš Čepický to má vedle Rusa těžké z několika objektivních příčin: není oblíbencem Stradivari Society z Chicaga, a proto má slyšitelně horší nástroj, není technicky tak vyzbrojen jako Gringholtz, a i nahrávací tým měl Rus lepší. Nahalení nahrávky Čepickému pomohlo i uškodilo. Určité technické nedotaženosti dozvuk milostivě zmírnil, ale "kostelní" akustika v celku působí nezajímavě. Navíc řada detailů, které dělají Bacha Bachem spadlo obrazně řečeno pod pult. Nicméně Leoš Čepický podal heroický výkon a nepochybně realizoval životní projekt a dosáhl mety, kterou mu může leckterý český houslista závidět.

Vydavatel: Deutsche Grammophon; Multisonic / Universal Music

Stopáž: 63:44, 70:58

Nahráli: Leoš Čepický - housle

Body: 5 z 6

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.