úterý, 16. listopad 2004

Johann Sebastian Bach: Mše h moll BWV 232

Napsal(a) 

booklet booklet
Firma BMG vydala v reedici osm let starou nahrávku Bachova unikátního díla, které asi skutečně - jakkoli "klišejovitě" to zní - nepřestane být pro hudebníky výzvou a pro posluchače předmětem fascinace. Mše h moll získala svůj název až po Bachově smrti a badatelé se později bouřlivě dohadovali, zda je víc katolická, nebo protestantská, nebo snad dokonce úplně jiná. Fakt, že Bach jednotlivé části mešního ordinaria spojil v jeden celek až později, jim do bádání příliš světla nevnesl. Osobitě se k této otázce postavil Ernest Zavarský, když napsal, že podobné diskuse považuje za naivní. Dnes už nám snad nedělá potíže se k tomuto názoru přiklonit a otázku přiřazení k té které církevní škatulce považovat za nepodstatnou (nebo alespoň velmi málo podstatnou). Mnohem zajímavější je totiž pohled na hudbu samotnou. Snadno okouzlí, při hlubším zkoumání její architektury ale zjistíme, že to nebude jednoduchostí. Bach geniálně kombinuje "the best of" z fugových technik s líbezně sladkými áriemi, vrací se několikrát ke své kantátové hudbě (například dvakrát ke kantátě č. 29, nejprve v Gratias agimus z Gloria , poté ji použije jako jednotící prvek v závěrečném Dona nobis pacem části Agnus ) a pozorného posluchače jakoby s úsměvem často překvapuje. (Posluchač - dobyvatel, pokud tak ještě neučinil, nechť nalistuje stranu č. 356 v Zavarského knize Johann Sebastian Bach , kde je uvedena podrobná "stavební" tabulka celé mše.)

Provedení Balthasar-Neumann-Choru (na desce se podílelo 27 členů) se spolehlivým a čitelně hrajícím Freiburským barokním orchestrem je pečlivé, nepompézní a v sólových částech vysloveně zdařilé. Sólisté - členové sboru - disponují hlasy komorního rozsahu se solidním technickým základem, obzvlášť potěšitelné jsou mužské, "duchovně" provzdušněné basy Johannese Happela a Stephana McLeoda , alty jsou až na dvě dámy obsazené muži. Decentně pojímané dílo posluchače nepřibije hluboko do křesla masou valícího se zvuku, spíš ho intimně a neméně působivě skladbou provede.

Pro doplnění dodejme, že v tomto provedení byla Bachova Mše scénicky vizualizována v roce 1996 na festivalu ve Schwetzingen a v bonnské opeře, spolu s herci Freyer Ensemble v režii Achima Freyera.

Vydavatel: Deutsche Harmonia Mundi / BMG

Stopáž: 56:20 + 52:55

Nahráli: Balthasar-Neumann-Chor, Freiburger Barockorchester, Thomas Hengelbrock

Body: 4 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.