Johann Sebastian Bach: Mše h moll BWV 232

Sám dirigent se nechal slyšet, že problém četnosti obsazení považuje za podružný, podstatnější je pro něho pochopit myšlenku skladatele. Ta je v případě Bachova jediného kompletního mešního cyklu, dokončeného rok před jeho smrtí, nasnadě, zvlášť uvážíme-li skladatelovu hlubokou víru v Boha. Menší obsazení neubírá ani dramatičnosti, ani expresivitě Bachovy hudby, naopak velmi dobře umožňuje v jednotlivých hlasech zvýraznit emoce (například mysteriózní Et incarnatus , disonance v Crucifixus ) a polyfonní stavbu vět. Odlehčenost se promítá do tempa, které je někdy až extrémně rychlé (Cum Sancto Spiritu doslova přeletí, dokonce ještě rychleji než v Hengelbrockově nahrávce!). Vzhledem k promyšleným vazbám mezi jednotlivými částmi a celkovým pojetím to však není na škodu; věřte, svižnější altové árie a tenorové Benedictus jsou osvěžující. Sbor výborných, a přitom vzájemně sezpívaných sólistů má konkrétní, artikulačně přesný a ve spojení s orchestrem vyvážený zvuk. Je spíš otázkou vkusu než kritiky na vrub Elisabeth Popien (alt), že bych dala v altových áriích přece jen přednost kontratenorům, kteří zazářili ve starších nahrávkách (M. Chance, A. Scholl a jiní). Stejnou odpovědnost (a kůži na trh) nesou také instrumentalisté – nezřídka sólisté: v bezprostředně snímaném zvuku můžeme obdivovat jejich techniku, frázování a barevnost.

Opět dejme slovo dirigentovi: sólové obsazení nepokládá za dogma, nýbrž za možnost. Tak jako může Mše h moll působit jako výpověď celého univerza, tak je zároveň vyznáním člověka v osobního Boha, vyznáním velmi intimním. Záleží na posluchači, kterou alternativu zrovna zvolí.

Vydavatel: Harmonia Mundi France / Classic

Stopáž: 51:49 + 48:51

Body: 5 z 6

Sdílet článek: