Václav Kapsa
Jsou díla, ke kterým se interpreti a nahrávací společnosti vrací znovu a znovu, což hudbě není vždy ku prospěchu. Avšak mezi takovýmito „vybranými“ skladbami jsou nemalé rozdíly, které jsou zpravidla přímo úměrné důvodům k jejich nastudování. Věřím proto, že dvojsečná přízeň novodobého osudu Matoušovým pašijím nijak neuškodí. Skutečně nadčasové hodnoty tohoto Bachova díla promlouvají snad ke každému alespoň trochu kultivovanému člověku bez ohledu na jeho duchovní založení. Nové nastudování díla tohoto řádu nemůže uškodit ani jemu samotnému, ani jiným skladbám, které snad zůstávají v onom pomyslném stínu.
Nová realizace Matoušových pašijí vznikla pod vedením Paula McCreeshe , jedné z nejvýraznějších osobností věnujících se dnes hudbě renesance a baroka. Maximální snaha o přiblížení se původnímu znění hudebních děl vedla McCreeshe a „jeho“ Gabrieli Players k řadě pozoruhodných a vysoce ceněných projektů. Ze svých zásad neslevil ani tentokrát, kdy se ztotožnil s názorem některých muzikologů na interpretaci Bachových vokálních děl s minimálním počtem zpěváků. Soudě dle dochovaných provozovacích materiálů a dalších indicií, byly Bachovy pašije, stejně jako i většina kantát, provozovány de facto sólisticky. V případě Matoušových pašijí, kde jsou předepsány dva čtyřhlasé ansámbly, je tedy potřeba osm zpěváků zpívajících sólové árie a sbory a nejméně ještě jeden soprán pro sbory s chorálem. Takové řešení je samozřejmě interpretačně náročné a dodnes pro leckoho těžko akceptovatelné. I když přijmeme názor, že Bach své veledílo tímto způsobem provozoval, zůstává otázka, zda-li to také sám považoval za nejlepší řešení anebo zda-li se nejednalo spíše o kompromis vynucený vnějšími okolnostmi. Ať tak či onak, jedná se o opodstatněný přístup, jehož uměleckou hodnotu nová nahrávka zcela obhájila. Budiž ale zároveň řečeno, že tak jako většina profesionálních nahrávek chrámové hudby, i tato nám nabízí ideální akustický produkt, který – obávám se – je vzdálený od toho, s čím by se posluchač setkal při živém provedení v adekvátním chrámovém prostoru. To je ovšem problém obecnějšího rázu, který platí i pro nahrávky se stočlennými sbory.
Úspěch zvoleného interpretačního přístupu závisí ještě více než jindy na výběru sólistů – zejména první kvartet, který je v průběhu celé skladby nejvíce angažován, musí být špičkový. McCreeshovi se podařilo opravdové terno: Deborah York , Magdalena Kožená , Mark Padmore a Peter Harvey jsou vesměs pěvci oplývající jak krásnými hlasy, tak vysokým stupněm muzikality a technické suverenity. A přestože se jedná o výrazné osobnosti, patří k těm typům umělců, pro něž je určujícím kritériem dílo samo a nikoliv vlastní hlas, což je pro dokonalé vystižení Bachových náročných partů nezbytným předpokladem. Čtenáře-patrioty mohu ujistit, že Kožená neztratila nic na své jedinečné sametové barvě; ovšem ve srovnání s jejím sólovým bachovským albem je její projev dramatičtější a po všech stránkách vyzrálejší. Prostý, přirozený ale přitom niterný a výrazově bohatý: to je charakteristika, kterou lze vyslovit jak na adresu projevu Deborah York, oslňující svým stříbrným flétnovým tónem, stejně jako o Harveyovi, který je takto zcela neodolatelným Ježíšem. Nejvyšší ocenění si ale zaslouží Mark Padmore, který v roli Evangelisty podal takřka životní výkon. Troufám si tvrdit, že i posluchač nerozumějící ani zbla německy, bude zcela fascinován. Právě Padmoreův strhující projev výrazně určuje i charakter celé nahrávky, která akcentuje dramatičnost Bachovy hudby a ono obrovské napětí, které je přítomné takřka v každé části. Tento základní rys potvrzuje i McCreeshovo pojetí sborů a „chorálů“, kde tradiční koruny slouží pouze k oddělení frází a nádechu. Sólistické obsazení sborů lépe odkrývá i rozmanité barevné kombinace Bachovy partitury, kterou skvěle tlumočí téměř třicítka hráčů Gabrieli Players. Detailní práce s tempem, artikulací a dynamikou, patrná v hlasech vokálních i instrumentálních, je nejen zdrojem ryze hudebního půvabu, ale i klíčem k důvěrnosti a naléhavosti, se kterou na nás Matoušovy pašije v této nahrávce promlouvají.
Marc Niubó
Uplynulo více jak dvě desetiletí od doby, kdy přední bachovský badatel Joshua Rifkin přišel s revoluční tezí, že Bach prováděl svá sborová díla pouze s jedním zpěvákem na sborový part. Svůj přístup neváhal uvést do praxe – v současné době je na CD k dispozici Rifkinova nahrávka Mše h moll a několik kantát. Rifkinův bezprostřední následovník Andrew Parrott nebyl ve svých bachovských nahrávkách (Mše h moll, Janovy pašije) tak ortodoxní a připojil k sólistovi alespoň jednoho ripienistu. Matoušovy pašije si však musely počkat na své „economy“ provedení až do současnosti, respektive do loňského roku, kdy proběhlo turné a následně byla pořízena nahrávka pod vedením Paula McCreeshe se „sborem“ čítajícím dohromady osm zpěváků.
Při úvodním poslechu zažije posluchač uvyklý na historicky poučené, přesto však stále tradiční pojetí, menší šok. Zejména je to zvuk osmičlenného sboru (například v úvodním, mohutném Kommt, ihr Töchter) a jeho zvuková rovnováha s komorním orchestrem (respektive orchestry), která umožňuje slyšet daleko více detailů a lépe sledovat polyfonní předivo hlasů. Zároveň mnohé zarazí snad až příliš svižná tempa a určité revize partitury, takže se například nedočkáme tradičního pojetí chorálu O Lamm Gottes, unschuldig v úvodním sboru prvního dílu pašijí. Je třeba říci, že je opravdovou úlevou poslouchat zpěváky (Deborah York , Magdalena Kožená, Mark Padmore, Peter Harvey , Julia Gooding , Susan Bickley , James Gilchrist , Stephan Loges ), kteří nezápasí s krkolomnostmi partitury, navzájem se poslouchají, barevně se ideálně doplňují a hlavně mají pochopení pro styl. Hra orchestru je rovněž skvělá, k výkonům jednotlivých instrumentalistů vskutku nelze mít výhrady. Barevně velice hezké je vrnění obou varhan v continuu.
Celkové vyznění nahrávky je však poněkud sporné. Matoušovy pašije jsou McCreeshovi především komorní hudbou, což rozhodně není na závadu. Jeho přístup je však věcnější, méně zatěžkanější a pompéznější, pašije v jeho podání vyznívají spíše jako světské Braniborské koncerty, postrádající mohutnost a dramatickou exaltovanost například Gardinerovy nahrávky, i když i zde se zpěváci a orchestr dovedou rozohnit, například v Sind Blitze, sind Donner, avšak působí přinejmenším zvláštně, když osm respektive čtyři zpěváci mají představovat dav a „hlas lidu“. McCreeshova nahrávka bude mnohými obviňována z jisté akademičnosti, studenosti a odtažitosti a nedostatku duchovního náboje v interpretaci, avšak posluchači, který se teprve seznamuje s Bachovou hudbou, může být takto pojímaný Velký Bach možná přístupnější. Kdoví. Mráz po zádech mi však při poslechu McCreeshových „matoušovek“ neběhal…
Ivo Rozehnal
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 80:16 + 81:16
Nahráli: Deborah York, Julia Gooding – soprán, Magdalena Kožená, Susan Bickley – mezzosoprán, Mark Padmore, James Gilchrist – tenor, Peter Harvey, Stephan Loges – bas, Gabrieli Players, Paul McCreesh
Body: 0 z 6
