pátek, 13. únor 2004

Johann Sebastian Bach: Koncert pro flétnu, housle a klavír a moll BWV 1044, Braniborský koncert D dur BWV 1050, Italský koncert F dur BWV 971

Napsal(a) 

booklet booklet
Murray Perahia přichází s novou bachovskou deskou, k níž opět přizval zkušený orchestr Academy of St. Martin in the Fields . Opravdu vynikající je na snímku ale skutečně jen Perahia. Můžeme si vychutnávat místa, kde má sólista pro sebe prostor, a kochat se jeho pregnantní technikou, oslnivým perlením i razancí. Dokáže vyjít vstříc klavírnímu zvuku, daří se mu vytěžit z barvy moderního nástroje maximum. Zároveň slyšíme, že ani tentokrát automaticky nepřebírá některá interpretační klišé, a to především ve volných větách, kde se velice přesvědčivě odvažuje zostřit tón (nejmarkantněji ve 2. větě Italského koncertu ). K dosažení stoprocentní kvality snímku to ale bohužel nestačí. Nelze se vyhnout srovnání s Perahiovými předchozími koncertními nahrávkami (SK 89245, SK 89690), vedle nichž tato novinka bledne jako více než jednou vylouhovaný sáček čaje. Orchestr, jinak skvěle artikulující a v partnerství vyrovnaný, je tu zbytečně postaven do role pouhého "nahazovače", sólisté vedle Perahii působí leckde poněkud mdle. Jaime Martin i Kenneth Sillito jsou bezesporu kvalitní a zdatní interpreti, zaměřili se však příliš jednostranně zejména na barvu. Tam, kde si klavír v artikulaci nemůže dovolit tolik co cembalo, mohli právě oni využít příležitost a více se "rozhovořit" - okamžiků, kde jsou k tomu snad přímo vybízeni, bychom našli dost. Perahia na snímku vyniká jako sólista, méně už jako dirigent. V podtržení motoriky rychlých vět jako by někdy přestřelil, ve vykreslování jednotlivých linií naopak nedostřelil. Vstupní Trojkoncert a moll BWV 1044 vyzní nakonec trochu bezradně, logičtěji se jeví Braniborský koncert D dur BWV 1050 , Italský koncert je pochopitelně nejjistější. Interpreti odvedli kus dobré práce jako výborní řemeslníci, ukázali už ale, že dokážou mnohem víc a že je v jejich moci a schopnostech dát skladbám švih, lehkost a strhující esprit. Na tomto snímku ho bohužel postrádám.

Vydavatel: Sony Classical / Sony Music Bonton

Stopáž: 55:21

Nahráli: Murray Perahia - klavír, dirigování, Kenneth Sillito - housle, Jaime Martin - flétna, Jakob Lindberg - theorba, Academy of St. Martin in the Fields

Body: 4 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.