HHHHH
Tak jsme se po pěti letech konečně dočkali nahrávek z Gardinerova Bach Cantata Pilgrimage. Člověk by si řekl, že když Harnoncourtovi s Leonhardtem trvalo téměř dvě desetiletí natočit celé Bachovo Kantatenwerk, že v případě Gardinerova jednoročního putování a zároveň natáčení dvou stovek kantát musí nutně utrpět kvalita a dostavit se rutina. Poslech prvního vydaného dvoudisku svědčí o opaku. Z hlediska interpretace je to typicky gardinerovské, nijak nevybočující z dirigentova vysokého standardu. Gardinerův pohled na Bachova duchovní díla nespočívá v budování neživého pomníku Velkému JSB, nýbrž snaží se o to, aby Bachova hudba zněla živě, záživně, jaksi samozřejmě a přirozeně. Zkrátka Gardinerův Bach má ten správný tah a „schwung“, přitom nelze říct, že by opomíjel meditativní pohled na věc. Monteverdiho sbor má opět svou okamžitě rozpoznatelnou barvu a dikci a zpívá zcela suverénně. Sólisté, kteří v rámci ročního putování přicházeli a odcházeli, jsou na této nahrávce jako celek opravdu velmi dobří. Co je však balzámem na mé ucho, je to, že jsou navzájem kompatibilní, to jest není to jako jinde tak častý nesourodý čtyřlístek hvězd, která zpívá každá jinak. Hře English Baroque Soloists – pořád stejná písnička – není co vytknout. Zajímavé je srovnání Gardinera s ním samotným, a to u kantáty Jauchzet Gott in allen Landen BWV 51 , kterou natočil v roce 1983 pro Philips s Emmou Kirkby a Crispianem Steele-Perkinsem na barokní trompetu. Rozdíly v pojetí téměř veškeré žádné, nahrávky se liší zejména (mimo sólistů, kteří snesou srovnání se starou nahrávkou) zvukovým obrazem, kde je jasně slyšet rozdíly mezi studiově vypiplanou, nabarvenou, místy až nerealistickou starší nahrávkou a poněkud šedivější zcelující a realističtěji vyváženou novou live nahrávkou. Vůbec je pozoruhodné, že přestože natáčeny jako live, jsou nahrávky z koncertů v obou sálech (Brémy, Santiago) téměř prosty jakéhokoli kašle a ruchů. Uvidíme, jak dopadnou, respektive dopadly (natočeny, zatím nevydány) další díly této série. Každopádně je třeba udělit jedničku s hvězdičkou za provedení obalu CD. Těšme se, že k Harnoncourtovi / Leonhardtovi, Rillingovi, Suzukimu, Koopmanovi (u posledních dvou „in progress“) časem přibude další komplet Bachových kantát.
Ivo Rozehnal
HHHHH
Projekt The Bach Cantata Pilgrimage znovu ožívá díky Johnu Eliotu Gardinerovi . Po pěti letech se tak k posluchačům dostávají další live záznamy tohoto velkolepého bachovského počinu, ovšem tentokrát na Gardinerem nově založeném labelu. V osmé řadě této série jsou uvedeny kantáty pro 15. a 16. neděli po svátku Trojice. První z těchto nedělí vychází z biblických textů epištoly Galatským 5, 25 – 6, 10 a Matoušova evangelia 6, 24 – 34. Najdeme zde experimentální Warum betrübst du dich, mein Herz? BWV 138 plnou měkkého smutku, rozjásanou Jauchzet Gott BWV 51 (zde zazáří sopranistka Malin Hartelius ) a dvě zpracování textu Was Gott tut, das ist wohlgetan BWV 99, 100 . Opět tu můžeme žasnout nad Bachovou bezednou tvořivostí. Zatímco v BWV 99 je pouze jedna sólová árie pro tenor (Erschüttre dich nur micht, verzagte Seele ) a smyčce zdobí flétna s hobojem d'amore, BWV 100 je obohaceno o dvě horny da caccia a tympány a je zde využito všech šest strof chorálu, aniž by se autor pochopitelně jakkoli opakoval. 16. neděli uvozují texty epištoly Efezským 3, 13 – 21 a Lukášovo evangelium 7, 11 – 17. Do popředí vystupuje téma smrti v rozličném zpracování, struktuře i náladě. Komm, du süsse Todesstunde BWV 161 , elegicky lamentová Wer weiss, wie nahe mir mein Ende BWV 27 , zvukově bohatá Libester Gott, wenn werd ich sterben s basovým pizzicatem a Christus, der ist mein Leben BWV 95 s neobvyklým využitím čtyř pohřebních textů. Monteverdiho sborThe Englisch Baroque Soloists jsou jako vždy vynikající, ze sólistů mi osobně více „sedla“ čtveřice na druhém CD (Katharine Fuge, Robin Tyson , Mark Padmore , Thomas Guthrie ), jejichž provedení bylo emocionálnější, vypjatější a naléhavější. Gardiner se v textu bookletu, který je mimochodem zajímavým průvodcem skladeb a dirigentových postřehů, přiznává, že jde v této edici o zdokumentování bachovské pouti, a ne o stylové či muzikologické defitinivum. Považujme to za přednost. Desky tak dýchají životem, touhou, snad i apelem, mají neopakovatelnou atmosféru a velmi jemný Gardinerův otisk.
Dina Šnejdarová
HHHHH
Na bachovský rok 2000 nelze zapomenout z několika důvodů. U nás proto, že zdejší „oslavy“ jubilea měly problematickou úroveň, venku se slavilo velkolepě a pro řadu nahrávacích firem byly důvodem v atmosféře hlubokého útlumu k přímo opulentním projektům. Jedním z počinů, na které nelze zapomenout, byl koncept provádění kantát s názvem The Bach Cantata Pilgrimage spojený s nahrávkami na labelu Deutsche Grammophon. Bohužel firma (prý) z ekonomických důvodů projekt nedotáhla do konce a opět bylo na světě jedno velké torzo. Hlavní realizátor projektu, John Eliot Gardiner , si to nenechal líbit a rozhodl se dokončit vydávání kantát na vlastním labelu Soli Deo Gloria v Monteverdi Productions Ltd. Věřím, že plán bude nakonec obchodně podobně úspěšný jako umělecký výsledek. Bylo by škoda, kdyby na obrovské úsilí kolem projektu musel ještě doplácet… V duchu bachovského motta Soli Deo Gloria provádí ve svém osobitém stylu, jenž může fascinovat i provokovat, osm kantát. Osmý díl edice opět soustředil síly skvělých instrumentalistů a sólistů, o výborném Monteverdiho sboru nemluvě. V každé kantátě dokázal Gardiner jemně zdůraznit osobitost, a i když to bude možná působit divně, tak mě upoutávaly proměny barvy a nálad. Na rozbor všech opusů zde není místo, možná se toho dotknou moji kolegové. Za všechny upínám čtenářovu, možná i posluchačovu pozornost na kantátu BWV 161 Komm, du süsse Todesstunde . Jemně a přece naléhavě zpřítomnila motiv smrti i vroucího radostného očekávání vysvobození. Tato kantáta byla možná určena pro pohřební obřad, nicméně není to depresivní smutek například romantiků či řady komponistů 20. století, ale velmi pozitivní apel. Důležitý pro vyznění hudby byl výběr sólových zpěváků. Gardiner se řídil svým citem a zkušenostmi, což je zcela legitimní. Já osobně bych uvítal interpretaci altových partů ženou nežli mužem. Je to možná „autentičtější“, ale nádheru a něhu ženského mezzosopránu či altu nemůže v této intimní, hluboké hudbě dosáhnout. Škoda, že nebylo například možné tehdy více využít ještě ne zcela objevených výrazových možností Magdaleny Kožené…
Luboš Stehlík
Stopáž: Monteverdi Productions/Classic
Body: 5 z 6
