booklet
Překvapivá, v mnohém ohledu ohromující, precizní a hlavně nabitá energií a spontánní muzikálností. Takto by se dala charakterizovat nahrávka
Janových pašijí Johanna Sebastiana Bacha v podání anglických hudebníků. Jistě si mnozí vzpomenou na interpretaci Johna Eliota Gardinera, která je v určitém ohledu považována za kvalitativní vrchol a optimálně vyvážené provedení. Nicméně se zdá, že anglický snímek překonává Gardinerovo pojetí měrou nebývalou. Tím ovšem nechci tvrdit, že by John Eliot nepostihl podstatu i širší kontext díla a nároky z něj vycházející. Jeho přístup je velmi fundovaný a podložený hlubokým bádáním. Je však nutné si uvědomit, že teorie hudby vrcholného baroka byla abstrahována z hudební praxe, respektive ze samotné znějící hudby. To znamená, že vedle obecných provozovacích pravidel se na výsledné podobě díla při provedení podílelo i hudební cítění zúčastněných. Jestliže se tedy v současné hudební praxi opomine tento element, vynikne jen konstrukční stránka skladby. Existence afektové teorie jen potvrzuje velký důraz na působivost a citový potenciál děl tohoto období. Je nabíledni, že pašijový příběh přímo vybízí k téměř dramatickému pojetí, leč tento prvek je v Gardinerově provedení spíše potlačen. Naopak provedení
Edwarda Higginbottoma je založeno na dramatické esenci, což ve výsledku na posluchače působí až elektrizujícím dojmem. Překvapí i perfektní zpěv sólistů, zejména
James Gilchrist excelentně zvládnul roli evangelisty prakticky bez jediné kolize. Zvukově překvapí i sbor, v němž jsou sopránové a altové polohy obsazeny chlapci. Toto je poměrně častá praxe anglických sborů. Někdo může poukázat na drobné intonačních nepřesnosti, které jsou však v dětských hlasech pochopitelné. Dle mého názoru patří k neopakovatelné barvě takového uskupení a výtka tímto směrem je jen samoúčelným hledáním chyb. Zatímco Gardinerova koncepce udržuje určitou distanci od afektového projevu, Higginbottom nechal všechny charakterové zvraty vyznít naplno. Jeho snímek se tak jeví jako živý, překvapivý, je směrován na psychiku posluchače, a přitom nestírá technickou dokonalost struktury hudebního proudu, v němž může i náročný analytik dobře vnímat všechny bravurní finesy polyfonní práce skladatele. Zvláštní ocenění si zaslouží i dodržování perfektní kontinuity, což při zvláštním důrazu na charakterové nuance není nikterak jednoduché. Všem interpretům se tak podařil snímek skutečně obdivuhodné síly, a přestože je nahrávek Janových pašijí nepřeberné množství, je právě toto CD mezi nimi výjimečnou událostí.
Vydavatel: Naxos / Classic
Stopáž: 35:25 + 74:52
Nahráli: James Gilchrist - tenor, John Bernays - bas, Eamonn Dougan - bas, Joe Littlewood - soprán, James Bowman - kontratenor, Matthew Beale - tenor, Colin Baldy - bas, The Choir of New College Oxford, Collegium Novum, Edward Higginbottom
Body: 6 z 6 - tip Harmonie
