Johann Sebastian Bach - Dobře temperovaný klavír I
Maurizio Pollini – klavír. Produkce: Matthias Spindler. Text: A, N, F, I. Nahráno: 9/2008, 2/2009, Herkulessaal, Mnichov. Vydáno: 2009. TT: 53:24, 57:01. DDD. 2 CD Deutsche Grammophon 4778078 (Universal Music).
Maurizio Pollini má mezi světovou pianistickou špičkou trochu výjimečnou pozici. Jeho hra se totiž vyznačuje jakousi zvláštní citovou zdrženlivostí, která na dnešního posluchače, jenž očekává od interpreta především osobitost a citovou angažovanost, působí poněkud „nemoderně“. Přiznávám, že ani mne žádná z Polliniho nahrávek nikdy neoslovila hned napoprvé. Ale při každém dalším poslechu jsem vždy stále více oceňoval to, že se za onou zdánlivou neosobností skrývá nejen neobyčejná umělecká poctivost, ale také nevšední respekt ke skladatelovu zápisu. Výjimkou nejsou ani tato dvě CD s prvním dílem Bachova Dobře temperovaného klavíru . Zpočátku mne opravdu nijak zvlášť nezaujala. Zatímco jiní pianisté dokážou odhalovat v Bachově hudbě skryté poetické významy, Pollini působí dojmem, že hraje pouze to, co je zapsáno v notách, aniž by se snažil do hudby vložit cokoli svého. Jenomže čím déle jsem Polliniho Bacha poslouchal, tím více skrytých půvabů jsem v jeho hře odhaloval. Okouzlující je pianistova úhozová paleta: pro každé preludium, pro každou fugu nalézá Pollini jedinečný úhozový rejstřík, reflektující „náladu“ té které skladby. Jeho tón je nejen schopný neuvěřitelných barevných proměn, ale zároveň je také vždy – i v nejtišším pianissimu – obdivuhodně konkrétní a průrazný. Rubata uplatňuje Pollini pouze v nejnutnější míře, ale v žádném případě se nedá říci, že by jeho hra bylo strojově chladná. Také s dynamikou pracuje velmi střídmě, v podstatě jí jen dokresluje přirozený průběh frází. Tempa volí vždy uměřená, nikdy přehnaně rychlá ani přehnaně pomalá, pedalizuje decentně, ale přitom funkčně a působivě. Obdiv zaslouží Polliniho práce s vedením jednotlivých hlasů – i nejkomplikovanější fugy jsou v jeho podání naprosto přehledné. S neomylným citem pro výstavbu buduje pak Pollini gradace. Vycházejí mu tak přesvědčivě, až posluchač nabude dojmu, že jde o jediné možné řešení. Polliniho „intelektuální“ nahrávka zřejmě příliš nenadchne ty posluchače, kteří dávají přednost „hledačům příběhů“, ale určitě zaujme toho, kdo je schopen ocenit klasickou uměřenost a dokonalé pianistické řemeslo.
Body: 5 z 6
