Christine Schornsheim – cembalo. Text: N, A. Nahráno: 5/2010 a 4/ 2011 Unterlinden-Museum, Colmar. Vydáno: 2011. TT: 254:34. DDD. 4 CD, koprodukce Südwestrundfunk Stuttgart a Capriccio, C7117.
Tak jako dirigenti, kteří již mají leccos za sebou, usilují například o zachycení svého pojetí celku Beethovenových nebo Brahmsových symfonií, představuje pro vyspělé hráče na klávesové nástroje podobně prestižní úkol summa Bachových preludií a fug, jež se před nimi vyzývavě tyčí v podobě jakoby do žuly vytesaných dvou tuctů dvojic preludií a fug ve všech tóninách. Starších i novějších souborných nahrávek „Temperáku“ je už na trhu nemálo, avšak obsahové univerzum Bachova veledíla je schopno „uživit“ další a další kreace, jež toto typologické kompendium fugové práce a dobových hudebních forem (v preludiích) nahlížejí z aktuálních úhlů pohledu. Dobře temperovaný klavír nám totiž i po téměř třech stech letech stále vyjevuje nové souvislosti a dříve netušené informace (v roce 2005 například John Charles Francis přišel na to, že Bachův podivný „klikyhák“ nad autografním názvem cyklu není pouhá ozdobná kudrlinka, nýbrž exaktně přesné schéma postupu 11 kvint oné „dobré“ temperatury s počátkem na tónu C) a kromě „autentiků“ se jej pokoušejí zmocnit i „obyčejní“ klavíristé, kteří sice většinou nemají za zády až strašidelně obsáhlý balík znalostí o dobových interpretačních, rétorických či věroučných souvislostech toho, co hrají, přistupují k Bachovi vesměs jako k „čisté“ hudbě, ale zato na hráčsky vděčnější a posluchačsky patrně stále ještě snáze akceptovatelnější barevný a dynamický kladívkový nástroj. Příznivcům starší hudby v dobovém zvuku i pojetí nabízí svůj temperovaný integrál třiapadesátiletá Němka Christine Schornsheim, jež má v gramofonové „první lize“ za sebou mimo jiné velmi úspěšný haydnovský komplet. Pro projekt korunující její téměř třicetiletou cembalistickou cestu si zvolila nástroj z antverpské dílny Johannesa Ruckerse (1624), jenž prošel v letech 1680 a 1720 péčí francouzských stavitelů dvěma zásadními konstrukčními přestavbami, a je proto svými konečnými parametry v souladu s dobou vzniku prvního dílu WTK (1722). Dvoumanuálové cembalo – reprodukce jeho výtvarně cenné skříně a vnitřní strany víka s výhodou zdobí booklet – je naladěno jednou z Neidhartových temperatur (Grosse Stadt, 1 724), jejíž nutná chromatická univerzálnost ovšem díky své pouze relativní rovnoměrnosti neupírá jednotlivým tóninám jejich barevný potenciál. Zvuk cembala je znamenitě sejmutý (až na malý zvukařský kazík na konci Fugy e moll /I/) a lahodně vřelý, ladění zní ve všech tóninách velmi uspokojivě. Schornsheim dobře ví, že čtyřhodinový kolos bez balastu a odpočinkových ploch představuje velký úkol nejen pro interpreta, ale i pro jeho posluchače, a tak se snaží výrazová omezení svého nástroje maximálně vyvážit rejstříkováním (loutna, čtyřstopá oktáva), a především leckdy (oproti Bachovu zápisu) poměrně hojným, ale vždy vkusným, muzikálním a stylovým zdobením – vítaným kořením nahrávky jsou některé kadenční trylky jdoucí „proti“ harmonii. Každé větě se snaží vnuknout jedinečnou atmosféru citlivou volbou temp (extrémy jako Preludium Cis dur /I/ jsou na nahrávce výjimkou), manuálně je zcela nad věcí a posluchač nikde není znervózňován nepravidelnostmi či nedotaženostmi technického rázu. Konzervativce Schornsheim potěší jistým tematicky napájeným artikulačním řádem, modernisty zas tím, že jej v případě vyššího hudebního zájmu s gustem poruší. Nezbytná velká porce agogiky má i svou stinnou stránku: temporytmické ulpívání na první notě frází a figur posluchač postupně odhalí až jako manýru (Preludium f moll /I/). Ozdoby hraje Christine vyrovnaně a vždy je krásně vysloví (nikdy se nestanou „nezdobami“, jak nás před nimi varovával Zdeněk Kožina), občas je ve fugách aplikuje jako vítanou „navigaci“ tématu, suplujíc tak na správných místech dynamicky bezzubé cembalo. Její výkon je sympaticky pokorný, poučený, inteligentní, sycený plnokrevnou muzikalitou a velmi věrohodný. Jemnými, slovy stěží vyjádřitelnými artikulačními injekcemi se umělkyně až na výjimky (nepříjemně hřmotné Presto v Preludiu e moll /I/) velmi efektivně brání hrozbě mechanického vyznění cembalového zvuku (obávaný „šicí stroj“), jež zvláště méně zkušené posluchače vhání do náruče sice „nestylové“, ale úhozově vstřícné poetiky novodobých plstěných kladívek. Z Bacha dokáže Schornsheimová vytěžit mnoho krásy a pověstné duchaplnosti, aniž by jej jakkoli zneužívala a znásilňovala – vlastně jsem měl na konci čtyřhodinového maratonu tak trochu rouhavý pocit, že je její projev snad až poněkud akademický a „učesaný“, a s postupem času se mi trochu zastesklo po nějaké osvěživé provokaci či naschválu… Velmi dobře informačně vybavený, výtvarně pojatý i redakčně zpracovaný nosič bůhvíproč neuvádí ani celkový čas, ani hrací dobu jednotlivých cédéček. Tento formální poklesek ale určitě není s to zabránit tomu, abych nahrávku s čistým svědomím označil jako referenční a doporučil ji Bachovým obdivovatelům začínajícím i pokročilým.
Body: 5 z 6
