Janet Perry – soprán, Robert Holl – bas, Peter Schreier – tenor, Concentus Musicus Wien, Nikolaus Harnoncourt. Režie: Klaus Lindemann. Text: A, N, F. Nahráno: 1982. Vydáno: 2009. TT: 2:11:58, 2:18:11. Obraz. NTSC Colour 4:3. Zvuk. Formát: PCM stereo, DTS 5.1. 2 DVD Deutsche Grammophon 073 4450 (Universal Music).
Video nahrávka Bachových Braniborských koncertů , BWV 1046-1051, kantáty Schweigt stille, plaudert nicht, BWV 211 (Kaffee-Kantate, sólisté Janet Perry , Peter Schreier , Robert Holl ), Koncertu c moll pro housle a hoboj s doprovodem orchestru , BWV 1060 a Orchestrální suity č. 3 D dur, BWV 1068 , vznikla v kulisách knihovních sálů klášterů Wiblingen a Ochsenhausen už v roce 1982; na DVD ji mnichovská firma Unitel vydala v roce 2009. K nám se tedy dostává se zpožděním několika desítek let; jak se ale zdá, nezestárla o jediný den. Její vstup na český trh má obzvlášť pikantní nádech: Harnoncourt ji vytvořil v době, kdy u nás patřil mezi takříkajíc „zakázané umělce“ (pokud jsme ovšem o existenci jeho a souboru Concentus Musicus Wien vůbec něco věděli) – dobové nástroje a historicky poučená interpretace byly v našich zemích pojmy téměř neznámé, údajně hodné pozornosti leda špatných muzikantů, kteří své technické nedostatky zakrývali hraním na instrumenty, pro které hudba velkých mistrů snad ani nemohla být určena (soudě podle názorů některých tehdejších domácích hudebních koryfejů psali Bach, Vivaldi i „Kleinmeister“ Zelenka, jehož skutečný význam pro nás museli objevit němečtí badatelé a hudebníci, nejspíš „do šuplíku“). Ve Vídni tomu bylo tehdy zcela jinak: členy souboru Concentus Musicus Wien byli vynikající zkušení hudebníci, kteří se vůbec nestyděli brát barokní nástroje do rukou – představovaly pro ně výzvu, které se rádi chopili; na rozdíl od našich tehdejších zájemců o dobové nástroje jim k tomu nescházela svoboda ani politická, ani umělecká (u nás naopak hudební establishment vnucoval mladým hudebníkům své doktríny ještě po bezmála celá devadesátá léta). Harnoncourt sám měl stadium opovržení tou dobou už dvacet let za sebou: když Braniborské koncerty poprvé veřejně provedl ve Vídni, psaly se roky koncertní sezony 1962 – 1963. V roce 1983 byly „anemický zvuk dobových nástrojů“, jejich „cvrlikání, bzučení, tónová slabost a delikátnost“ a „neschopnost dostát nárokům“ současného hudebního provozu dávno zapomenuty – a Harnoncourt si mohl v komentářích k Braniborským koncertům, připravených formou diskuse s Klausem Lindemannem, směle dovolit tvrdit, že se barokní nástroje v souhře vzájemně pojí daleko lépe než nástroje moderní (jako příklad uvedl mimo jiné barokní violoncello v kombinaci s fagotem v prvním a barokní trompetu v kombinaci s hobojem, v kontrastu ke dvojici zobcová flétna – housle ve druhém Braniborském koncertu) a že mají vlastnosti, které moderním nástrojům scházejí (barokní trompeta hraje ve vysokém rejstříku tiše, což je u dnešní „bachovské“ trubky nemyslitelné; uplatňují se tu nástroje se specifickým zvukem, které v moderním instrumentáři scházejí – kupříkladu o tercii výše laděné housle). Komentáře (na DVD uvedené pod hlavičkou bonusů) přinášejí i detailní informace o struktuře a charakteru barokního koncertu, způsobu výstavby jeho sólových a tutti částí, rozvedení napětí, vznikajícího při poslechu skladby (to vše dokládané pohledem do partitury), absenci vibrata (Harnoncourt připomíná názor Leopolda Mozarta, že vibrato, jak je známe dnes, vzbuzuje dojem, že nástroje trpí horečnatým onemocněním), všímají si Bachova originálního pojetí každé skladby – a konečně i toho, že v barokní hudbě nešlo o tvorbu krásných melodií, nýbrž o svého druhu konverzaci, vedenou rovnocennými partnery.
Už jen kvůli oněm šesti bonusům (každý z nich je zhruba dvacetiminutový) stojí za to si tento komplet dvou CD obstarat. Přitažlivá je i sama nahrávka, kterou Harnoncourt střídavě dirigoval a řídil od violoncella – svěží, plná energie, méně protestantsky přísná než dobové nahrávky německé, možná o něco elegantnější než její současné, dravěji pojednané protějšky (viz kupříkladu nahrávka, kterou nedávno pořídila Musica Florea) – což může být dáno stejně tak dobou jejího vzniku (za pozornost stojí, že Concentus Musicus Wien tu vystupuje v dlouhých róbách a ve fracích, což se dnes stává raritním jevem), jako Harnoncourtovou uměleckou i osobní zralostí (narodil se v roce 1929). Technicky je výborně připravená – a výtečně se i poslouchá. Kávová kantáta je pojednána jako drobný divadelní kus; v ostatních skladbách kamera zabírá sólové nástroje a umožňuje prohlédnout si detaily jejich konstrukce i vlastní hry (zajímavé zejména u invenčních lesních rohů a trompety). Tuto svého druhu „vzpomínku na naši vlastní budoucnost“ lze každému vřele doporučit. Dvoustránkový sleeve-note Wolfganga Stähra ve stručnosti, ale výstižně v angličtině, němčině a francouzštině shrnuje to, co by měl posluchač vědět o Bachově hudbě i souboru, v němčině natočené bonusy nabízejí anglické titulky. Zvlášť si tento znamenitý DVD titul vychutná ten, kdo ho bude sledovat s partiturou Braniborských koncertů (i ostatních skladeb) v ruce; nepochybně se k němu ještě mnohokrát vrátí.
Body: 4 z 6
