neděle, 2. prosinec 2007

Johann Nepomuk Hummel - Piano Trios vol. 1, 2

Napsal(a) 

Johann Nepomuk Hummel - Piano Trios vol. 1, 2 Johann Nepomuk Hummel - Piano Trios vol. 1, 2

Voces Intimae: Riccardo Cecchetti - fortepiano, Luigi de Filippi - housle, Sandro Meo - violoncello. Produkce: Martin Sauer. Text: A, N, F, I. Nahráno: 3 a 9/2004, Teldex Studio Berlin. Vydáno: 2005. TT: 60:53, 69:46. DDD. 2 CD Warner Classics 256462596-2, 2564625 95-2 (Warner Classics).

Johann Nepomuk Hummel (1778-1837), klavírní virtuos a Mozartův protegé, je považován za skladatele lpícího na principech klasicismu ještě v době, kdy hudební Evropou dávno vanul duch romantismu. Že se Hummelovy skladby nestaly součástí běžného repertoáru jako kompozice jeho přátel Mozarta, Haydna a Beethovena, za to může právě tato nevděčná pozice "nepokrokového" komponisty, který nedostatek invence doháněl řemeslem a jehož hudba - jak píše Groveův slovník - "dosahuje nejvyšší možnou úroveň dosažitelnou pro toho, kdo postrádá absolutního génia".

O míře Hummelova génia se přít nehodlám, ani si nemyslím, že bude jednou "objeven" a zařazen po bok těch, jimž je dnes pouhým "současníkem". Jen mám po poslechu souborné nahrávky Hummelových trií pocit, že pro mě dostává 19. století o něco plnější barevný odstín.

Může za to nesporně vrcholné nasazení italského souboru Voces intimae. Ten si vetkl do štítu právě péči o opomíjený klasicistní a raně romantický repertoár. Ve složení Riccardo Cecchetti - fortepiano, Luigi de Filippi - housle a Sandro Meo - violoncello mu to skvěle zní. A právě to fortepiano je tu důležité: model Salvatore Lagrassa z roku 1815 má bohatý a plný zvuk, vytvářející za maximální přehlednosti hutný harmonický základ, jenž se krásně pojí se zvukem - jak jinak než dobových - smyčcových nástrojů.

Než se dostanu k hudbě samé, zmíním další faktor, jenž je zde markantní a zásadní: sejmutí zvuku. Ačkoli jde o nahrávku studiovou, dozvuk sugeruje velkorysý šlechtický sál (není v mých silách posoudit, nakolik se na tom podílela technika). Jisté je, že máme dojem vzdušnosti a zároveň intimity soukromého muzicírování, ve shodě s názvem ansámblu.

Klavírních trií napsal Johann Nepomuk Hummel celkem sedm, a to v období rozprostírajícím se přes dvacet let, zhruba od roku 1804 do 20. let 19. století. Mají tedy podle bookletu (obsahuje zajímavou sondu do Hummelova života a krátký popis děl) reflektovat vývoj skladatelova hudebního jazyka. Popravdě, nuance, jimiž se od sebe liší takové Trio Es dur č. 1 op. 12 od poslední skladby téže tóniny op. 96, se vyjeví snad jen při podrobném rozboru. Hummel byl skladatel velmi konzistentní, někde sice namíchal více virtuozity, tu zase hudebního vtipu, tam jej napadla pěkná melodie nebo zajímavá doprovodná figura, ale takový rozdíl jako mezi mladým a pozdním Beethovenem tu nenajdeme.

Třívětá díla s tradičním rozložením vět rychlá (sonátová) - pomalá - rychlá (rondo) pozvedají hráči skvostnou a nápaditou artikulací na malé perly. Takové finální Rondo alla turca (Trio č. 2 F dur op. 22 ) lze poslouchat opakovaně, přesto se chytlavé téma nestane laciným.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.