sobota, 2. únor 2013

Jitka Hosprová, Kateřina Englichová - Chanson dans la nuit

Napsal(a) 

Jitka Hosprová, Kateřina Englichová - Chanson dans la nuit Jitka Hosprová, Kateřina Englichová - Chanson dans la nuit

Jitka Hosprová – viola, Kateřina Englichová – harfa. Text: A, Č. Nahráno: listopad a prosinec 2011. Vydáno: 2012. TT: 57:18. 1 CD Supraphon 4089-2.

Dvě okouzlující dámy usednou ke svým nástrojům, obemknou je něžně svými dlouhými prsty a celý večer hrají nastávajícím maminkám hudbu, jež je pečlivě vybrána, aby ladila tiché atmosféře večera a nadcházející noci, a především jejich delikátnímu stavu. Takovou hudbu Jitka HosprováKateřina Englichová , dvě přední české instrumentalistky, představující každá ve svém oboru výraznou a suverénní osobnost, hrály maminkám v rámci večerního velmi populárního cyklu České filharmonie. CD titul, vydaný v loňském roce firmou Supraphon na základě této programové dramaturgie, se octl na mém stole a čeká na recenzi. Hned na začátku třeba říci, že si uvědomuji své recenzentské handicapy. Tedy především nejsem nastávající maminka. A rovněž půvaby dvou dam jsou zde málo co platné. Ale poslouchám pozorně hudbu, jež se line zpod jejich půvabných prstů, a jsem tu okouzlen, tu, jak tomu u transkripcí už bývá, na velkých rozpacích. Obě umělkyně jsou vynikající muzikantky a dokazují to i zde. Nastoupily odvážně cestu sólistek, neboť se jim nechtělo končit jako harfenistka v orchestru či jako violistka ve smyčcovém kvartetu. Udělaly však rozumnou věc: spojily své síly. Kombinace viola-harfa, jakkoli skladateli v dějinách prakticky vůbec nevyužívaná, je opravdu zvukově apartní a dá se poslouchat celý večer s velkým potěšením. Je to potěšující doklad barevných možností hudby, jež jsou takřka nekonečné. Problém, jež tu vzniká, je jiného druhu. Původní literatura pro jejich nástroje téměř neexistuje a ani transkripcí není mnoho nebo nejsou vždy použitelné. Kritičnost při dramaturgickém výběru by tedy měla být obrovská, zejména pokud jde o odhad zvukové výslednice. A také pokud jde o odhad toho, co ucho vyspělého posluchače, jež má za sebou hezkých pár století zkušeností z vývoje evropské hudby a jejích zaužívaných postupů, dokáže ještě přijmout. A ejhle! Už jsou tu zas, ty mé recenzentské handicapy. Jako by se tu rýsovala až nepříjemně ostrá dichotomie dvou různých cílových skupin. Vzhledem k tomu, že muzikologie, potažmo hudební psychologie, dosud teoreticky nezpracovala problematiku slyšení v graviditě, aniž ji patrně vůbec kdy zpracuje, mohu mluvit jen za sebe. Tak tedy: co může být oposlouchanějšího než arpeggio, jemuž dala harfa dokonce své jméno! Je opravdu těžko si z hlavy vygumovat všechny ty dlouhé laufy, jichž se na kolonádách dopouštějí, právě proto, že jsou tak snadné, i průměrné harfenistky promenádních orchestrů. V transkripci Bachovy Sarabandy z violoncellové Partity h moll ovšem mohou působit jako stylová veteš a značně esteticky obtěžovat. Ale, sine ira et studio: ta transkripce není zas úplně špatná, je dokonce báječně zahraná, jen prostě příliš favorizuje svůj nástroj. A bez jakékoli škodolibosti, na violoncello zní přece jen lépe.

Snad bude tedy z této recenze patrné, že jejím předmětem je daleko spíše transkripční dramaturgie než výkon obou instrumentalistek, který snese i ta nejvyšší měřítka, nejen pokud jde o techniku, ale i hudební inteligenci. Jak tomu však u takovýchto „malých“ nástrojů bez literatury bývá, umělec, v zoufalé snaze opatřit si repertoár pro svůj milovaný nástroj, rabuje archivy a pátrá všudemožně, přičemž riziko, že se dopustí špatného odhadu, je velké. Zde to dokazuje až příliš brutálně třeba takový Kreisler, jehož SicilianoRigaudon je nevkusnou úpravou už z jeho pera, a transkripce pro violu a harfu to jen umocní. Tady bych se obával už o jakoukoli cílovou skupinu. Co když je některá z maminek muzikální a má vkus? Raději nedomýšlet... Do kultivovaného výběru nezapadne příliš vhodně ani druhá Sicilienne od Marie Theresie von Paradis a takto bych mohl ještě chvíli pokračovat. Zato báječně zní ve rmutném tónu violy Ravelova Pavana za mrtvou infantku , i když to už neplatí pro střední kontrastní díl. To je úděl všech transkripcí, něco zní dobře, něco dokonce vzácně i lépe než originál, a něco hůře. Celkově nejlépe vycházejí Staré francouzské tance Marina Maraise, původně pro violu da gamba a loutnu, zahrané s velkým šarmem i muzikalitou.

Viola i harfa mají něco společného. Oba nástroje jsou, pokud jde o jejich stavbu, rezonančně podhodnoceny. Jejich minimalizovaný korpus je jakýmsi kompromisem, aby se na ně dalo vůbec hrát. Na violu da braccio, na harfu da gamba. Správně by měla být viola oproti houslím o hezkých pár centimetrů větší, neboť má ladění o kvintu nižší, a její reálná velikost tomu neodpovídá. To by však již menzura byla pro praktickou hru příliš široká. Podobně je tomu u harfy. Odtud se tedy bere onen neopakovatelný jemný, křehký tón obou chordofonů, tón, který zvýrazňuje vibrace struny samotné a méně akcesorické složky rezonanční. Vždyť je také skladba jejich alikvotních svrchních tónů velmi specifická. Jsou to nástroje znalců a milovníků jemných nuancí. Nedomnívám se však, že by zvukový obraz tohoto titulu specifický charakter a vzácné zvukové kvality obou nástrojů respektoval. Spíše je patrná snaha potlačit tradiční fóbii violistů, že jejich nástroj není slyšet. Je to jistě konstatování značně subkjektivní, někomu se tónová plnost a síla naopak může zamlouvat, ale za sebe tuto námitku nemohu nevznést. Zvukařská dramaturgie jde podle mne proti smyslu programového názvu: Chanson dans la nuit . Ostatně, ani viole a harfě neposlouží právě nejlépe rozplizlý, na reflexy nadmíru bohatý zvuk Sukova sálu Rudolfina, snímaný tak, že dozvuk jen dále posiluje. Ztišenější, koncentrovanější, sušší a komornější zvuk by se do ticha noci hodil jistě lépe, ať už by mu naslouchaly klimbající maminky nebo kdokoli jiný.

Body: 4 z 6

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.