Jitka Hosprová prokázala nejen sympatickou odvahu (to platí ovšem i o vydavateli), ale i nástrojovou zralost. Kdybych se zaměřil jen na tónový projev, pak bych jistě našel v hindemithovské diskografii výraznější osobnosti (Kim Kashkashian, Nobuko Imai), ale hrát věrohodně Hindemitha je celostní záležitost.
Ve 30. a 40. letech byl Hindemith částí veřejnosti vnímán jako provokatér, v lepším případě jako novátor. Je smutné, že v roce 2015 je i projekt paní Hosprové možné vnímat jako provokující a nezvyklý. (Ostatně s Janáčkem to není ani po sto letech bohužel o moc lepší.) Nicméně právě „antiškatulkový“ koncept by mohl u nás i ve světě zaujmout… Proto Jitka Hosprová, Supraphon i nahrávací tým zaslouží uznání.
