středa, 4. březen 2015

Stylově a technicky bravurní Jitka Hosprová v Hindemithových sonátách

Napsal(a) 

Jitka Hosprová: Music for Viola Jitka Hosprová: Music for Viola
Instrumentální hudba Paula Hindemitha nepatří k pilířům repertoáru našich sólistů, což je škoda, protože je to hudba vzrušující, strukturálně zajímavá a melodická. A navíc nástrojově vděčná. Jsa ctitelem velkých mistrů minulosti, používal skladatel nejčastěji formový základ sonáty. Ten pak využíval ke kompozicím pro nezvykle bohaté spektrum nástrojů. Housle, klavír, flétna, klarinet, trubka, hoboj, lesní roh jsou běžné, obecně méně časté jsou altsaxofon, althorn, varhany, harfa, anglický roh a tuba. Nejvíce sonát – osm – však věnoval své milované viole. Jako její mistr (Amar Quartet) ji znal dokonale a je to znát z každé fráze. U nás tyto sonáty byly na­táčeny jen výjimečně, viz Sonáta op. 25 č. 1 ve stylově čistém po­dání Jana Pěrušky (ArteSmon). Stylově a technicky bravurní je i interpretace Jitky Hosprové. Věnovat Hindemithovi celou desku svědčí o jejím nadšení a odvaze. I ve světovém kontextu totiž takových titulů není mnoho. Kompozičním vrcholem desky je Sonáta pro sólovou violu op. 25 č. 1, interpretačním pak, dle mého názoru, Sonáta op. 11 č. 4, kde je identifikace s „romantickým základem“ totální a podání Jitky Hosprové a její partnerky Jitky Čechové má světovou hodnotu (viz fascinující výklad finální věty). Violová verze Trauermusik s velmi dobrou participací Pražského komorního orchestru je dojemnou tečkou projektu.

Jitka Hosprová prokázala nejen sympatickou odvahu (to platí ovšem i o vydavateli), ale i nástrojovou zralost. Kdybych se zaměřil jen na tónový projev, pak bych jistě našel v hindemithovské diskografii výraznější osobnosti (Kim Kashkashian, Nobuko Imai), ale hrát věrohodně Hindemitha je celostní záležitost.

Ve 30. a 40. letech byl Hindemith částí veřejnosti vnímán jako provokatér, v lepším případě jako novátor. Je smutné, že v roce 2015 je i projekt paní Hosprové možné vnímat jako provokující a nezvyklý. (Ostatně s Janáčkem to není ani po sto letech bohužel o moc lepší.) Nicméně právě „antiškatulkový“ koncept by mohl u nás i ve světě zaujmout… Proto Jitka Hosprová, Supraphon i nahrávací tým zaslouží uznání.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.