Filharmonie Brno, Hradišťan, Jumping Drums, Altai Kai, Petr Altrichter. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A. Nahráno: live, 23. 4. 2007, Janáčkovo divadlo, Brno. Vydáno: 2007. TT: 50:52. DDD. 1 CD Indies Scope Records MAM411-2.
HHHHH
Spojení hry symfonického orchestru s žánry populární nebo folklórní hudby vyvolávají v poslední době u poučených posluchačů jisté rozpaky. Býváme totiž čím dál častěji svědky samoúčelných fúzí, které pod hlavičkou hudební aktualizace zaběhnutých žánrů spojují filharmonická tělesa s folklórními, jazzovými nebo rockovými soubory. V podobných projektech bývá role symfonického orchestru omezována na jakousi náladovou harmonickou výplň; hudba se v takovém spojení stává méně konkrétní, odosobněná a posluchač mívá pocit, že soubory produkují lepší hudbu, hraje-li každý z nich zvlášť. O to větším překvapením je nový projekt Jiřího Pavlici , který spojil hned čtyři žánrově vzdálené soubory – výsledek nepůsobí nikterak strojeně, je promyšlený, neobyčejně nápaditý a vskutku hudebně aktuální.
Posluchač, který si před samotným poslechem prolistuje booklet, usoudí, že je opět spojováno nespojitelné. Dílem totiž prochází synchronní linie, jež nabízí tradice moravského folklóru, altajskou lidovou kulturu i evropské kompoziční postupy 20. století. Diachronní plán je zase založen na uvedení staroslověnského textu z 9. století Odpověděl Filozof Konstantin, začátku Kroniky tak řečeného Dalimila ze 14. století a relativně současných básnických textů Jana Skácela a Vladimíra Holana. Důvěru nevzbudí ani spojení interpretů – Hradišťan , Filharmonie Brno , skupina Jumping Drums a altajský soubor tradiční hudby Altai Kai . Před poslechem zkrátka usoudíme, že jde zase jen o rozmnožení moderního trendu fúzí pod hlavičkou world music, který má uměle naroubovaný jednotící prvek – jakési abstraktní „chvění“, o němž filozoficky zaobaleně rozjímá Jiří Pavlica v průvodním slovu. Samotný poslech však velmi brzy veškeré obavy zcela vyloučí. Všechny inspirační roviny díla i hra přizvaných souborů rázem splynou v nový kreativní opus. Čtyři tematické dialogy suity, jež jsou orámovány preludiem a postludiem, mají promyšlenou ohraničenou strukturu. Po celou dobu poslechu lahodí uchu nápaditá instrumentace, která rozhodně není samoúčelná, nýbrž zcela funkční. Asi nejlepší dojem co do účelovosti fúze zanechává část Altajské nebe , která je krásným příkladem zdařilého spojení exotické altajské lidové melodiky s hned několika žánrovými vrstvami současných domácích hudebních projevů.
Živá nahrávka Pavlicovy symfonické suity Chvění je kompaktní, nabízí množství vynikajících hudebních nápadů, působivé kontrasty, pozoruhodné texty, překvapivě slušné interpretační výkony a konečně i řadu dobrých důvodů k zamyšlení nad veskrze demokratickým pojetím díla. CD zaujímá mezi zdánlivě podobnými projekty v nejlepším slova smyslu výjimečné postavení.
Petr Ch. Kalina
HHHHH
Co spojuje Jiřího Pavlicu s osobnostmi jako Jiří Stivín, David Eben, Iva Bittová – a jiní, pokud možno čím žánrově vzdálenější, tím lepší? Touha jít pořád dál, nezastavit se u jednou realizovaného projektu, byť sebeúspěšnějšího, nýbrž neustále dohlédat k dalším a novým možnostem. Plody takové inspirované tvořivosti jsou pak různé crossoverové projekty, jejichž rezonance je obvykle stimulována rizikem, které musí jejich iniciátoři podstupovat, protože pořadatelé ani vydavatelé nemají rádi neprověřené věci. Prosadit nevšední přesahový projekt se pak většinou podaří jen známým osobnostem. Chvění je takovým projektem: podtitul Suita dialogů vypovídá o formě i o obsahu, na čtyřech „dialozích“ plus preludiu a postludiu se podílí vedle souboru Hradišťan Státní filharmonie Brno s Petrem Altrichterem , altajský soubor Altai Kai a (tuzemské) bubenické uskupení Jumping Drums . Nápad generovaný původně z objednávky Pražských symfoniků, doznal na disku zachycenou podobu letos na jaře (23. 4.) na koncertě v Janáčkově divadle v Brně, jehož je nahrávka zpracovaným záznamem – včetně potlesku na začátku a na konci. Většina skladeb je zpívaných, v Dialogu básnickém a Dialogu s nadějí padl výběr na texty Vladimíra Holana, Jana Skácela a Jiřího Brabce, v Dialogu s minulostí jsou použity dva staré texty – staroslověnský a staročeský a v Dialogu etnickém texty altajské. Altajský soubor účinkuje ve třech skladbách, Altaj, Altaj , Altajské nebe a Haleluja . Suita jako celek drží dobře pohromadě, formě pomáhá i zapracování postupů z úvodních částí do části poslední. Projekt je s to zaujmout v několika rovinách, dokonce tak, že z jistého úhlu pohledu může upoutat, z jiného nechat chladným. S využitím jevů, které jsou na naší interpretační scéně hodně atraktivní, nalézá Jiří Pavlica společnou řeč pro minulost a současnost, kulturu evropskou a mimoevropskou, modus kontrolovaný a spontánní. S mistrovstvím hodným filmového skladatele tvoří aranžmá, která dokonale vystihují atmosféru. Kam vás srdce táhne, tam vás to na první poslech chytne – mě osobně v Dialogu s minulostí – na druhý ale už to tak bezprostředně nepůsobí a v žánru, vůči němuž jste imunní (já osobně v Dialogu básnickém), není těžké rozpoznat, že úpravy jsou efektní, ve vokálních partech spoléhají na hradišťanské jistoty, v instrumentaci těží z prvoplánové přitažlivosti spojení klasického orchestrálního zvuku a etnického koření, jehož je požehnaně. Nad jiným mezikulkurním projektem jsem na tomto místě jásala, co všechno Davida Ebena ke křížení (dvou kultur) napadlo – v tomto případě konstatuji, že různorodý materiál, hudební i textový, je dobře zpracován i ošetřen. Hudba na poslech pěkná, netřeba o ní přemýšlet, lépe je ji prožívat – pak ale je lépe zažít ji live a nahrávkou si zážitek teprve evokovat.
Wanda Dobrovská
HHHH
Autorský projekt Jiřího Pavlici Chvění lze těžko zařadit do nějaké hudební škatulky, nabízí se tak mnoho úhlů pohledu. Z hlediska „vážnohudebního“ jsou jeho skladby eklektické, srovnatelné třeba s filmovou hudbou, velice zdařile vystihují atmosféru námětů a textů. Ačkoliv se projekt skládá ze složek zdánlivě nespojitelných, vyznívá jako celek kompaktně a přesvědčivě. Zástupci rozličných hudebních žánrů spolu vedou dialog zdvořile a uhlazeně, snaží se o komunikaci, nepřekřikují se, využívají především těch prvků, které mají společné. Jen mám pocit, že sice stojí bez problémů vedle sebe, ale jejich energie se nenásobí, aby vytvořily zcela novou, silnější hudební kvalitu. Možná v dialozích, které spolu vedou, dělají příliš velké kompromisy, vzdávají se některých svých charakteristických rysů (například folklór větší syrovosti, expresivnosti, improvizace, takzvaná vážná hudba složitější struktury, virtuozity, bohatších výrazových nuancí). Nejzajímavější je pro mě část Altaj, Altaj , ve které soubor Altai Kai představuje svou tradiční hudbu, vycházející ze zvuků přírody, a obohacuje zvukové chvění technikou alikvótního zpěvu. Klasické nástroje, které se k Altajcům přidávají, zde neruší, sbližují barevně oba hudební světy. V ostatních dialozích mi chybí trochu bohatší výrazový rejstřík zpěváků – ostatně zhudebnění básní Vladimíra Holana, Jana Skácela a Jiřího Brabce zachovává dominanci textové složky. Je spíše recitací na hudebním podkladě – rytmus je striktně dán kvantitou slabik a spádem řeči, melodie si vystačí s několika tóny, harmonie a instrumentace dotváří atmosféru. Melodicky bohatší a zvláště instrumentačně zdařilé jsou Dialogy s minulostí – staroslověnská Obrana Konstantinova a úryvek z Dalimilovy kroniky.
Chvěním se nejlépe rozrezonuje ten, kdo na sebe bude chtít nechat působit Pavlicovo filozofické sdělení, kdo se pustí do dialogu se svým svědomím (Poslední list , Moje vina ), s minulostí, odlišnými kulturami, s mužskou a ženskou složkou své osobnosti (Kamínek na dlani I , II ) a chová v sobě naději na život ve svobodě (jak by se třeba dala vyložit jazzová sóla v Haleluja ).
Dobrou práci odvedli mistři zvuku, i když jde o záznam živého koncertu s tak rozličným obsazením, je vše zachyceno zřetelně a srozumitelně, s přirozeným prostorem. Nemohu ještě opomenout krásně vypravený booklet s grafikami Jaroslava Šerých, který je důstojnou schránkou Pavlicových hudebních vibrací.
Kateřina Tůmová
Body: 5 z 6
