Jiří Antonín Benda – Concerto G dur, Concerto D dur, Concerto F dur, Concerto C dur

Edita Keglerová – cembalo, Hipocondria Ensemble: Jan Hádek – housle, Jana Chytilová – housle, Michal Dušek – viola, Ondřej Michal – violoncello, Michal Novák – kontrabas. Produkce: 2HP Production s. r. o. Text: Č, A. Nahráno: listopad 2006, Waldorfská škola v Příbrami. Vydáno: 2007. TT: 60:33. DDD. 1 CD Arta F10153 (distribuce 2HP Production).

Jen málo hudebních skladatelů bylo ve své době tolik uznáváno jako Jiří Antonín Benda (1722 – 1795). Christian Friedrich Daniel Schubart ve své knize Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst z roku 1784 Bendu oceňuje jako jednoho z prvořadých skladatelů, kteří kdy žili – jednoho z tvůrců epochy naší doby. Je důkladný bez pedantské přesnosti, je vysoký i nízký, vážný i vtipný. Pro klávesové nástroje napsal Benda řadu sonát, sonatin a koncertů, z nichž sedm vyšlo tiskem. Jeho hudební řeč významně ovlivnily dva částečně se prolínající směry, které hrály značnou roli především v tehdejší německé literatuře, leč našly výrazné uplatnění i v hudbě – Empfindsamkeit a Sturm und Drang. Poté, co v roce 2005 vyšla vynikající nahrávka čtyř Bendových cembalových koncertů v podání Václava Lukse a souboru Collegium 1704, dostáváme do rukou hudební nosič obsahující další hudební skvosty z Bendova pera. Jedná se opět o čtveřici cembalových koncertů, v nichž tentokrát převažuje durový tónorod (jde o Koncerty G dur, D dur, F dur a C dur ). Interpretace se ujala cembalistka Edita KeglerováEnsemble Hipocondria v komorním obsazení (dvoje housle, viola a violoncello zdvojené kontrabasem). Právě onen durový tónorod způsobuje, že předložené koncerty netíhnou k rozervanosti Sturm und Drang, ale oscilují spíše na rozhraní galantního slohu a Empfindsamkeit. Takzvaný empfindsamer Stil (do češtiny poněkud nepřesně překládaný jako „citový sloh“), vyznačující se především vážností, intimitou, hloubavostí a melancholií, přivedl k vrcholu Carl Philipp Emanuel Bach (učebnicovým příkladem jsou například jeho fantasie bez taktových čar). Benda znal jeho tvorbu velmi dobře, vždyť s ním po určitou dobu působil v Berlíně na dvoře pruského krále Friedricha II. Zřejmě nejvíce styčných bodů s Bachovou tvorbou najdeme v Bendově Koncertu F dur (například stejný způsob sekvencování ve 3. větě a podobně). Charakteristické pro Empfindsamkeit jsou vlastně všechny pomalé věty nahraných děl. A právě tyto druhé věty Bendových koncertů – a ostatně i jeho sonát – byly ve své době oceňovány nejvíce. Charakteristické jsou pro ně náhlé změny afektů, kterých autor dosahoval například pomocí tektonického členění či prostřednictvím kontrastů v dynamice či rytmu. Benda uměl psát jak pro hudební amatéry, tak velmi virtuózní hudbu (často pro svoje vlastní potřeby). Patrně nejvirtuóznější, avšak současně výrazově nejjednodušší z koncertů je v pořadí druhý D dur, v němž autor projevuje zálibu v rozložených akordech (největší měrou to platí o první větě). Edita Keglerová se interpretačních úskalí Bendovy hudby zhostila více než se ctí. Výborně se vypořádala s virtuózní složkou cembalového partu. Některé úseky vyznívají přece jen trošku plošeji ve výrazu, s tím se však setkáváme vskutku pouze ojediněle. Jako celek drží koncerty velmi dobře pohromadě, což není při značné členitosti hudebního textu vždy jednoduché. Ostatní hráči jsou sólistce pozornými a velmi citlivými partnery. Novou nahrávku Bendových koncertů tedy lze plně doporučit – kromě jejích nesporných kvalit (vyplývajících rovněž z poučeného přístupu k hudebnímu materiálu) také proto, že český posluchač si zaslouží konečně ve větší šíři poznat tvůrčí odkaz tak vynikajícího skladatele, jakým Jiří Antonín Benda bezesporu je.

Jana Perutková

Po prvním prohlédnutí a poslechu nahrávky Bendových koncertů potěší shoda obou těchto vjemů. Jejich společnou charakteristiku by bylo možné vyjádřit slovy: z jednoduchých prostředků hodnotný výsledek. Vydavatelství Arta se již etablovalo jako zastánce střízlivých a vkusných obalů skrývajících v sobě kvalitní interpretaci méně obvyklého repertoáru. Tento titul není výjimkou. Nahrávku čtyř z deseti dochovaných cembalových koncertů Jiřího Antonína Bendy lze chápat jako završení několikaleté studijní náplně Edity Keglerové , jejíž disertační práce na Akademii múzických umění se týkala právě Bendovy koncertantní tvorby. Hlubší než „pouze“ interpretační vztah je z poslechu patrný. Znalost skladeb do nejmenšího detailu umožnila cembalistce vypracovat sólový part obdivuhodně plasticky. Její pojetí převzalo i doprovodné kvinteto – komorní sestava nahrávce neubírá na kvalitě, naopak tím více je patrná úzká spolupráce a společné „dýchání“. Bendova hudba na pomezí barokního a klasicistního stylu není technicky vůbec jednoduchá, přestože ve výsledku tak musí působit a zde také vzletně a odlehčeně působí.

Nejen již dosažené tituly z mnoha mezinárodních soutěží, ale především výkon na této nahrávce potvrzují, že Edita Keglerová patří na špičku pomyslného cembalového žebříčku v její generaci u nás. Je potěšitelné, že tato nástupkyně své učitelky Giedré Lukšaité-Mrázkové prosazuje od počátku své umělecké dráhy onu historicky poučenou linii, která se bohudík již stává normou. Nechť je ujištěn každý, kdo by snad nad nahrávkou pochyboval kvůli českým jménům: tito umělci si s mezinárodní konkurencí nezadají.

Lucie Maňourová

Design obalu (svou jemnou smyslností dokonale odpovídající hudbě doby „Empfingsamkeit“) poukazuje na spřízněnost tohoto disku s jiným, o tři roky starším nahrávacím projektem Bendových cembalových koncertů v provedení Václava Lukse a jeho Collegia 1704. Máme tedy před sebou desky dvou respektovaných sólistů téže generace a dvou souborů podobného zaměření, to jest historicky poučené interpretace děl převážně 17. až 18. století; souborů, jež patří přinejmenším v českých zemích k nejlepším. I když má Collegium 1704 v „rodném listu“ rok 1991 a je tak o devět let starší než Hipocondria Ensemble , těžko zde určit, které těleso je zkušenější: ví se, že běžnou praxí u nás je neustálá cirkulace „autentických“ hráčů z jednoho sdružení do druhého.

Poukažme ještě na společný rys většiny dobrých interpretů staré hudby, totiž vědeckou erudici při hledání a zpracování pramenů a schopnost napsat poučené průvodní slovo. Text Edity Keglerové je rozsahem sice stručný, a proto postrádá přesah Luksovy eseje, ale na malé ploše se cembalistka dotkla podstatných jevů doby, skladatelova života a tvorby.

Také nahrávka s Editou Keglerovou byla pořízena ve skromném, autorem předepsaném obsazení (dvoje housle, viola, violoncello), na rozdíl od Luksova snímku je zde basový hlas zdvojen kontrabasem. Vzhledem k nedlouhé stopáži jednotlivých skladeb se na disk vešly čtyři z Bendových jedenácti dochovaných děl tohoto žánru.

Zvuk cembala na této nahrávce (kopie Františka Vyhnálka podle Pascala Taskina 1756) je sytější, průraznější než jemný tón nástroje, na nějž hrál Václav Luks – o něm však v bookletu marně hledám údaje. Luksovo pojetí je odvážnější v agogice, náhlé proměny afektů přesvědčivější, celek niternější – ale možná je to jen dojem vyvolaný hudbou samou: na CD Collegia 1704 jsou totiž až na jeden samé mollové koncerty nabité citovými vzněty, kdežto Edita Keglerová si vybrala čtyři v dur. Rychlé věty mají v podání této cembalistky strhující energii a „šlapou“, někde se blýsknou virtuozitou, ale kouzelné jsou rovněž části pomalé jako například z Koncertu D dur , kde můžeme spoluprocítit každou dobu, nebo chvíli vypjaté a hned zase ztišené zastavení uprostřed Concertina C dur . Redukovaný doprovodný ansámbl dovede zrovna tak zapůsobit dojmem tutti jako stát se kvartetem samostatných hlasů a odpovídat na nejjemnější nuance v artikulaci sólistky.

Nahrávka mezinárodních parametrů by neměla ujít pozornosti těch, kdo druhou polovinu osmnáctého století vnímají jen jako věk vídeňského klasicismu. Hudba Jiřího Antonína Bendy nabízí jiný vhled do této epochy – a krom toho je krásná.

Dita Kopáčová Hradecká

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: