Věroslav Němec
Další Kissinův disk se ve shodě s předchozími projekty (a z celou jeho osobností, dodejme) opět vyznačuje dramaturgií jako „z jiného světa“.
Busoniho transkripce varhanního Preludia , Adagia a Fugy J. S. Bacha mi nepřipadá tolik inspirovaná jako převod Chacony d moll téhož autora. Ferruccio Busoni nástroji občas naložil více, než unese. Kvůli přehuštěné akordické sazbě, častému využití krajní nízké polohy a všudypřítomným oktávám zní výsledek pozoruhodně „neklavírně“ – zejména na začátku preludia a ve fuze. Prostřední část, Intermezzo, patří naopak k nejpůsobivějším místům disku. Prostý, nekomplikovaný styl dává vyniknout nádherné zřetelně vyklenuté melodii, sazba má blíže k Schubertovi než k Bachovi.
Nahrávka této transkripce je pro nás příspěvkem k pochopení bachovské recepce v 19. století, otázkou však je, zda právě to bylo Kissinovým (či producentovým) záměrem.
V Glinkově, respektive Balakirevově sentimentální drobnosti nazvané Slavík nás Kissin šálí: zdánlivě velmi niterná výpověď se zdá být při dalším poslechu vlastně velmi neosobní a abstraktní. Všechna ta rubata, zpožďování basových tónů, perlící se pasáže jsou přesně comme il faut. Snad klavíristovi příliš nekřivdíme – zvolil způsob interpretace, která této skladbě neublíží.
Nadlidské síly v rukou a absence jakéhokoli technického problému využívá pianista bohatě v Kartinkách . Zatímco jsou rychlé části (Tanec kuřátek ve skořápkách, Trh v Limoges nebo Samuel Goldenberg…) úžasnou přehlídkou pianistické techniky, pomalé úseky jako Starý hrad nebo Velká brána Kyjevská jsou leckde k neuposlouchání. Pianissima i fortissima se posluchač brzy nabaží a zatouží po kontrastu a ozvláštnění. Možná, že je to tím, jak úzkostlivě se Kissin v tomto případě drží zápisu. Jakkoli je totiž jeho způsob čtení partitury místy až iritující, každý akcent a dynamika má v zápise opodstatnění.
Podivínský klavírista patří k těm, u nichž budeme vždy žasnout především nad čistě instrumentálním, technickým výkonem. Jeho styl tvoří kontrapunkt k sofistikovaným výkonům Perahiy, Brendela či Lortieho.
Dita Hradecká
Jevgenij Kissin je identifikován s Chopinem, s „velkým“ a efektním repertoárem 19. století a Rachmaninovem. O to více byla očekávána jeho nahrávka Musorgského Obrázků z výstavy . Od počátku cyklu, jemuž předchází – podobně jako na koncertě, ale pro nahrávku ne zcela pochopitelně – „přepsaný“ Bach a Glinka, je jasné, že Kissinův svět stojí jinde než Musorgského. Pro zemitého skladatele mi u Kissina schází dvě věci: prostota a lehkost. Projevuje se to zvláště v první polovině – jinak samozřejmě neskutečně bravurně zahraného – cyklu. Obvykle samovolně plynoucí Promenade se v Kissinově podání přerývá nepravidelným pojetím těžkých a lehkých dob, jakoby proti přirozenému metru. Il vecchio Castello (Starý hrad) se v plouživém tempu a v závažné agogizaci, která až desynchronizuje ruce od sebe a navíc spočívá pod každou pomalu hranou ozdobou, nese k disonantním patetickým vrcholům, které se obecně hodí do 19. století, které ovšem ani v náznaku nenavrhuje skladatelův střídmý rukopis. Báječná lehkost Kissinových prstů v Les Tuileries a v Kuřátkách naráží na absenci lehkosti a humoru v jeho hlavě a životním stylu. Kissinovi proto nejvíce věřím části zatěžkané (Gnomus, Bydlo a Samuel Goldenberg und Schmuyle). Pravý vrchol Obrázků přichází v tragice a sonoritě (úžasné basy Kissinova Steinwaye!) Catacombae a v následném spočinutí Cum mortuis in lingua mortua s dokonalým a neochvějně pravidelným tremolem pravé ruky. Pak už jen skladba graduje v polopedálově skvěle vyřešené akordice Baby Jagy a svižném tempu Bohatýrské brány (Velká brána kyjevská).
Očekávání naprostého triumfu u Kissinova podání Obrázků bylo trochu plané. Musorgskij klavíristovi nenabízí mnoho efektní techniky a vyžaduje jiné, „reálnější“ hraní než Chopin. Proto ze „standardně“ vyprávěného cyklu vypadává pouze několik malých detailů, nad kterými se tají dech: jako kupříkladu pro normálního smrtelníka nepochopitelné accelerando capriccioso v závěrečném taktu dvaatřicetin z Limoges. Obávám se ovšem, že Musorgskij byl „normálním smrtelníkem“ více než „dokonalý“ Kissin.
Miroslav Srnka
Vydavatel: BMG
Stopáž: 57:30
Body: 0 z 6
