Waltonova hudba z roku 1938 je ve skutečnosti přes veškerou modernost sice přístupná, ale svou rozmanitostí ne zcela výrazně osobitá či charakteristická, ani příliš výbojná. Příležitostnou ježatostí a rychlou staccatovou úsečností, zvláště ve druhé větě, upomíná v orchestru na autorovo oratorium Baltazarova hostina , v sólovém partu nicméně převažuje – zejména v první větě – zpěvná linka. Sólistka tam uplatňuje světlý tón, bez obtíží překlenující jakékoli kompoziční nástrahy. Dílo, v celkovém dojmu spíše věcné, je díky ní plně srozumitelné a naprosto přijatelné, dostává punc klasiky, a tedy snad i naději k zakotvení v uznaném okruhu skladeb.
V Sibeliově koncertu je ovšem přece jen prostor pro jemnější výrazové nuance. Akiko Suwanai nehraje notoricky známou partituru nijak drsně či vášnivě, ale ani uhlazeně, natož bezobsažně. Umisťuje tóny se suverénním rozmachem, ale často se dostává k přemýšlivým okamžikům. Volnější tempa uplatňuje i na místech, na nichž se jiní tolik nepozastavují. Aniž by to znamenalo nesoulad, dirigentův přístup s orchestrem není tak měkký – nevyhýbá se i ostřejším šlehům a nárazům, zadržovaným vášním, dojde až k patosu s osudovými údery, ale naštěstí neopomene ani náhlý pastorální zvrat. Že je sólový nástroj krásně sejmut, nenuceně stále zvukově v popředí, si lze uvědomit zvláště ve druhé větě. I rapsodická místa, kde housle temně znějí nad ztišeným doprovodem, vycházejí houslistce měkčeji. Zřejmě i proto je v této hudbě, soudě podle třetí věty, trochu oslabeno ono tajemně zlověstné a naléhavé. Ekvilibristika nakupených technických fines, které tu tryskají, je ovšem zvládnuta v hladkosti a neagresivnosti úžasně. Celkově je Sibeliova hudba na úkor jeho originality v tomto podání o něco romantičtější, tedy uhlazenější. Je to ovšem interpretace svrchovaně legitimní a naprosto zvládnutá.
Vydavatel: Universal Music
Stopáž: 61:53
Nahráli: Akiko Suwanai – housle, City of Birmingham Symphony Orchestra, Sakari Oramo
Body: 5 z 6
