London Symphony Orchestra, Sir Colin Davis. Produkce: London Symphony Orchestra, London UK. Text: A, N, F. Nahráno: live, 9/ 2006 a 7/ 2008, Barbican Hall, London. Vydáno: 2008. TT: 78:19. DSD. 1 CD LSO0601 (distribuce Euromusica).
Finský skladatel Jean Sibelius byl už za svého života řazen mezi největší světové symfoniky. Zpočátku psal pouze programní orchestrální hudbu, svou první symfonii napsal jako čtyřiatřicetiletý a snažil se v ní oprostit od jakéhokoliv mimohudebního programu. To samozřejmě nebylo vůbec lehké, ale jeho vytrvalá snaha psát ryze absolutní symfonickou hudbu postupně přinesla ovoce v architektonicky dokonale zvládnutých formách pozdějších symfonií (v tom se považoval za přímého dědice Beethovenova). První symfonie e moll op. 39 z roku 1899 je ještě do značné míry závislá na jeho tehdejších velkých romantických vzorech. Především v pomalejších, lyricko-sentimentálních tématech první a závěrečné věty je zřetelný vliv Čajkovského a třetí věta Scherzo je osobitou variantou typicky brucknerovského scherza. Komorněji pojatá, obsahově již mnohem koncentrovanější, nepateticky znějící 4. symfonie a moll op. 63 z let 1910 – 1911 byla napsána – jak se sám skladatel vyjádřil – přímo na protest proti tehdejší přemíře obsahově i formálně rozvleklé, často literárně ilustrativní hudby.
Obě symfonie byly nahrány živě na koncertech v rámci speciální edice Londýnského symfonického orchestru . U dirigentského pultu byl Sir Colin Davis , dnes již víc jak osmdesátiletý, v letech 1995 – 2006 šéfdirigent, nyní ve funkci prezidenta orchestru. V případě Sibeliovy symfonické hudby je Davis považován za jednoho z nejpovolanějších dirigentů, Sibeliově tvorbě se už věnuje dlouhou řadu let, s Bostonským symfonickým orchestrem natočil v 70. letech u firmy Philips mimo jiné všechny jeho symfonie a v 90. letech je pak často uváděl nejen s LSO, ale i s mnoha dalšími světovými orchestrálními tělesy (například jako hlavní hostující dirigent Newyorské filharmonie). V blížícím se závěru své kariéry se rozhodl nahrát celý komplet symfonií znovu.
Duchovní cesta, kterou Sibelius urazil od své první, ještě tradičně koncipované, heroicko-patetické symfonie až po formálně nejmodernější poslední, je skutečně impozantní a každého dirigenta staví před zcela jedinečný úkol, jak nejlépe zahrát tu kterou symfonii, a to jak vzhledem k uctění památky velkého skladatele, tak i vzhledem k měnícímu se dobovému vkusu a historickému kontextu. Je dobře, že se LSO rozhodl nepořizovat studiové snímky, ale zachytit co možná nejvíce z jedinečné atmosféry koncertu, což se opravdu podařilo i díky použité špičkové nahrávací technologii. Samozřejmě studiové nahrávky mají zase jiné výhody, zvuk je přece jen víc zbavený rušivých vlivů prostředí. Sir Colin Davis dokáže díky své bohaté dramatické představivosti z orchestru vykouzlit nejeden ozvláštňující detail, ale zároveň je pro něj příznačná i rezervovanost britského gentlemana. Je otázkou, jestli v dnešním postmoderním globalizovaném světě je vůbec ještě možno vyposlouchat to jedinečně „národní“ ze zvuku a pojetí kteréhokoliv orchestru. V Sibeliově skladatelském géniu bylo určitě mnoho nezcizitelně „finského“ a „seversky mysteriózního“, což je jen velmi obtížné dnes kongeniálně tlumočit, zvláště když se nejedná o finský orchestr. V případě nahrávek Londýnského symfonického orchestru se Sir Colinem Davisem v čele se to do jisté míry přece jen zdařilo.
Body: 4 z 6
