Jean Sibelius / Eduard Tubin: Symfonie č. 2 D dur op. 43 / Symfonie č. 5 h moll

Bezpochyby nejsem sám, kterého zaujme každá nahrávka, na níž figuruje jméno Paavo Järviho . Tato významná dirigentská osobnost je do značné míry zárukou velmi kultivované, a proto působivé interpretace. V případě tohoto snímku je tomu také tak. Přidáme-li k tomu fakt, že citlivý dirigent vede vnímavý a po všech stránkách sehraný profesionální orchestr, vzniká snímek, který potěší ucho i nitro každého posluchače. Hned při prvním kontaktu zaujme poněkud zvláštní zvuk orchestru, který by se dal charakterizovat jako temný, zvláště ve smyčcové sekci, avšak velmi znělý a pozoruhodně plastický. Skutečným požitkem je pak zvuk dechové sekce, v níž především žesťové nástroje vynikají nezvyklou brilancí a průrazností. Tyto zvukové dispozice se skvěle uplatňují v obou dílech skladatelů evropského severu. V Symfonii č. 2 D dur op.43 Jeana Sibelia orchestr vykazuje precizní koordinaci, a to i v partiích agogicky velmi pestrých, plasticita a zároveň vyváženost jednotlivých nástrojových sekcí či sólových nástrojů, jež je založena na výše zmíněné sonoritě zvuku, ještě více umocňuje Sibeliovo mistrovství instrumentace. Järvi se neuchyluje k extrémním tempovým polohám, spíše dává dobře vyznít melodickým liniím a harmonicky důležitým místům tak poskytuje potřebný prostor, aby se doširoka rozezněla. V případě Symfonie č. 5 h moll Eduarda Tubina se v hodnocení neubráníme superlativům. Především samotná kompozice je velmi invenční a expresivní, navíc je úsporná co do tématického vybavení a její rozsah je také nepříliš velký. Interpreti správně pochopili, že magická síla tohoto díla je v jeho rytmické složce a v kontrastu mezi měkkostí smyčců a průrazností žesťů. Právě v této kompozici se nejvíce rozvinou všechna zvuková i interpretační specifika orchestru, díky nímž se Tubinově Symfonii dostává až uhrančivého charakteru.

Vydavatel: Telarc / Classic

Stopáž: 73:25

Nahráli: Cincinnati Symphony Orchestra, Paavo Järvi

Body: 5 z 6