čtvrtek, 26. březen 2009

Jascha Heifetz - It ain‘t necessarily so

Napsal(a) 

Jascha Heifetz - It ain‘t necessarily so Jascha Heifetz - It ain‘t necessarily so

(Gardner, Benjamin, Debussy, Ravel, White, Rossini, Foster, Herbert, Dvořák, Godowsky, Berlin, Gershwin, Dyer, Aguirra, Šostakovič, Grasse, Prokofjev, Bennett, Weill, Čajkovskij, Chopin, Gluck, Schumann, Rimskij-Korsakov, Krein, Brahms, Saint-Saëns, Burleigh, Löhra, anonymové)

Jascha Heifetz – housle, Milton Kaye – klavír, Emanuel Bay – klavír, Salvatore Camarata and His Orchestra, Victor Zouny orchestra, Bing Crosby – zpěv. Produkce: David Butchart. Text: A, N, F. Nahráno: 1944 – 1946, World Broadcasting Decca Studios New York City, Decca Studios Los Angeles. Vydáno: 2006. TT: 62:45, 64:52. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 6269 (Universal Music).

Jascha Heifetz je fenomén, který se objevuje jednou za století. Při vyslovení tohoto jména je možno mnohého houslistu uvést do vytržení. U některých zvukových záznamů se nejednou utěšují, že může jít i o určitá technická nedorozumění – dá se předpokládat, že rychlost starých záznamů může být zavádějící. Při pohledu na video jsou však jejich pochybnosti rozprášeny a všichni bez výjimky připouštějí, že se jednalo o zjev skutečně ojedinělý a nepřekonatelný. Navíc všechny záznamy nejsou z dob vyloženě historických – Jascha Heifetz natáčel ještě v plné umělecké síle už i snímky stereofonní. Strhující technika skutečně oslňuje! Mnozí posluchači ji přijímají bez jakýchkoliv výhrad, vyskytují se však i názory střízlivější, upozorňující na výrazné upřednostnění technické stránky leckdy na úkor hlubšího a niternějšího prožitku dotyčného díla. Proto je Heifetz mistrem především náročných technických pasáží ve velkých koncertech i v malých, avšak nesmírně obtížných drobných skladbách. Jeho umění je dodnes chloubou vydavatelství BMG, které před lety převzalo unikátní a obrovský zvukový archiv někdejší slavné americké firmy RCA. Tam právě můžeme slyšet i novější nahrávky, kde Heifetz hraje i některé slavné houslové koncerty. Ti nejstarší pamětníci však nejednou upozorňují na Heifetzovy oslňující nahrávky z dob druhé světové války, dosažitelné pouze na starých rozbitných deskách na 78 otáček. Ona nedostupnost však je již ta tam! Právě tyto nahrávky s klavírem z let 1944 až 1946 se objevují na novém dvojalbu. A k našemu překvapení jde o někdejší snímky firmy Decca, které v současnosti nabízí label Deutsche Grammophon. Jak se dočítáme v bookletu, tehdy už nejznámější houslista světa, který měl od roku 1917 smlouvu s RCA, z důvodu vnitřních konfliktů na americkém hudebním trhu nemohl pro RCA od roku 1942 natáčet. Ta přestávka trvala tři roky a právě v ní pořídil Heifetz – tedy u Deccy – tyto legendární snímky. Nové dvojalbum nabízí 49 drobných skladeb a přidává ještě zajímavou přílohu – dva snímky, na nichž jsou Heifetzovými kolegy zpěvák Bing CrosbyVictor Young Orchestra , a třetí snímek, kde se v Crosbyho hitu Heifetz (alias „Jim Hoyl“) představuje jako pianista. V posledních válečných letech směřoval Heifetz svá turné přímo do míst, kde byli američtí vojáci (United-Service-Organizations-Konzerttour), konkrétně do Střední a Jižní Ameriky a podruhé do Itálie a severní Afriky. Dramaturgie těchto koncertů, které realizoval ve vojenském stejnokroji, přinášela ony dvou až tříminutové skladby, jež nabízí toto album. Nejedná se samozřejmě o závažný repertoár. Jde o veliký výběr drobností pro housle a klavír, původních i upravených. Autorem mnohých adaptací je sám Heifetz. Vlastní interpretace by zasloužila hlubší rozbor. S lecčíms možno samozřejmě i polemizovat. Výrazně vítězí hudební drobnosti, kde sólista uplatňuje onu pověstnou techniku. Jeho projev je naprosto suverénní, až velkoryse svobodný. Například v Dvořákově Humoresce , kterou hraje ve svém vlastním aranžmá, dokonce nechybějí dvojhmaty ani v hlavním tématu! Celkově však ji až nepatřičně romantizuje. V adaptaci Rossiniho Figara předvádí všechny možné techniky. Gershwinovu Summertime hraje v dvojhmatech a dokonce s kánonickými prvky. Výhradám o menší Heifetzově „citovosti“ skvěle oponují lyricky a zvukově subtilně zahrané drobnosti od Debussyho, ale i Šostakoviče! PochodLásky ke třem pomerančůmMaskyRomea Sergeje Prokofjeva jsou doslova strhující! V závěru Weillova Mackieho Messera Heifetz přechází do dvojhmatů ve flažoletech! V Grasseho Hře vln neuplatňuje jen virtuózní mistrovství, ale smysl pro působivou zvukomalbu. Zcela stylový je ve skladbách z jazzové oblasti. A obzvláště působivé jsou anonymní písně a spirituály – ty musely zvláště ve válečné době působit velmi sugestivně! Heifetz měl výtečné spolupracovníky u klavíru, kteří perfektně a citlivě akceptovali jeho pojetí a především vitální nasazení. Milton Kaye se zúčastnil již zmíněného „válečného“ turné do Evropy. Celý život však s Heifetzem spolupracoval jeho někdejší spolužák z petrohradské konzervatoře Emanuel Bay . Booklet předpokládá znalost životní dráhy Jaschy Heifetze (u nás ani není všeobecně známo, že je původem Lotyš a že žil v letech 1901 až 1987), tudíž si všímá pouze přítomných skladeb a období, v němž vznikly jejich nahrávky.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.