pátek, 3. únor 2017

Jan Mráček: cosi z jistot české houslové školy

Napsal(a) 

K pětadvacátým narozeninám si český houslista Jan Mráček (1991), vítěz vídeňské Soutěže Fritze Kreislera (2014), nadělil vskutku reprezentativní dárek. První sólové album britské nahrávací společnosti Onyx, a to hned v nejreprezentativnějším repertoáru české houslové literatury 19. století – Dvořákově houslovém koncertu, Romanci, MazurkuRomantických kusech. Kdyby ještě sáhnul po Nokturnu H dur nebo Baladě d moll, praskala by kapacita CD ve švech. Máme však alespoň důvod těšit se na další Mráčkovy nahrávky, a to nejen ve dvořákovském repertoáru, k němuž má blízko nejen geneticky (oba rodiče jsou houslisty), ale i díky učitelům a mentorům Marii Mickové, Jiřímu Fišerovi, Václavu Hudečkovi nebo „vídeňskému“ Janu Pospíchalovi. Mráčkův vztah k české interpretační tradici, a zvláště „vzorovému“ podání české houslové literatury v nastudování Josefa Suka, nemůže CD zapřít (s Josefem Sukem hrál Mráček již v 11 letech). Se Sukem by se Mráček patrně rozcházel jen v hodnocení Dvořákova Mazurku, k němuž měl Suk velmi kritický vztah. Právě Mazurek vyznívá, a to i v orchestrálním doprovodu, jako nejpřesvědčivější kompozice recen­zovaného CD, a to hned vedle Romantických kusů, v nichž Mráčka doprovodil Lukáš Klánský. Hrají spolu již léta a na vydařeně zahraných, rytmicky pregnantních a dynamicky jemně nuancovaných Romantických kusech to je znát. Mráčkův věk, přirozený talent a objektivizující česká tradice mu zabránily učinit z mistrovského dílka patetické, nebo naopak povrchní potpourri.

První tři části zní citlivě diferencovaně, a přesto jako jednovětá kompozice o třech dílech. Finální Larghetto (Elegia) neupadne do unylého smutku, zní věrohodně a v mírném objektivním odstupu. Co mi brání v nadšení z nahrávky křehké Romance, jsou Mráčkův sklon k velkodechému legato hraní a agogicky nepříliš proměnlivý orchestrální doprovod. Překvapivě nebyl britskou firmou ke spolupráci přizván Mráčkův domácí Symfonický orchestr Českého rozhlasu, jehož je od roku 2011 sólistou, ale Český národní symfonický orchestr spiritus agens Jana Hasenörla, bez jehož podpory by CD nevzniklo, jak s britskou solidností přiznává nahrávací společnost na přebalu disku. Před ošemetný úkol doprovodit v českém repertoáru s českým orchestrem inkarnaci české houslové tradice Mráčka byl postaven Brit James Judd, který sice zvládnul rytmicky choulostivé partie Mazurku i krajních vět koncertu, nedokázal však Romanci barkarolově rozhoupat a v koncertu vsadil na rustikálně zatěžkanou rytmiku (hned vstupní takty I. věty), kterou neslýcháme ani ze starších snímků Dvořákova koncertu. Proti rustikální rytmice houslového koncertu stojí poněkud strnulý agogický vývoj Romance, kterou Mráček nepojal jako nábožnou ukolébavku, ale jako romantickou zpěvní scénu. Proč ne, jde o legitimní čtení Dvořákova zápisu, zvláště zahraniční konkurenti však v posledních letech přinesli ne­milosrdně zajímavější interpretace. Mráčkovo spíše dynamicky než rytmicky a agogicky proměnlivé hraní je třeba srovnávat s domácí tradicí, a hlavně jeho generačním vrstevníkem Josefem Špačkem, který měl v nahrávce z roku 2014 k dispozici renomovanější orchestr a přinesl i evolučnější interpretaci Dvořákova koncertu (Supraphon SU 4182-2).

Nic není Mráčkovi vzdálenější než postmoderně spekulativní interpretace pánů Tetzlaffa (2015) či Zimmermanna (2013), natož takové Anne Sofie Mutter (2013): zdaleka si nelibuje v pointování frází jako právě zmiňovaní, sází na přímočařejší interpretaci, a své silné zbraně odkrývá hlavně ve II. větě koncertu, v němž se dlouhodechým legatem až starosvětsky vrací k starší interpretační tradici. V Mráčkově přístupu je cosi z jistot české houslové školy a kus nesentimentální úcty a respektu ke starší generaci slovanských houslistů. V jeho generaci a interpretaci je to hodné obdivu. Stejně jako Mráčkovy aktuální dispozice, které jistě budou s časem zrát a měnit se směrem k osobitějšímu projevu. Na houslistových pětadvacet let je tato deska hodnotným výkonem.

Jan Mráček – housle, Lukáš Klánský – klavír, Český národní sym­fonický orchestr, James Judd – diri­gent. Text: A, N, F. Nahráno: Nahrávací studio ČNSO Praha, 11/ 2015. Vydáno: 2016. TT: 67.34. 1 CD Onyx 4160.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.