středa, 9. duben 2003

Jan Ladislav Dusík: Klavírní koncert Es dur op. 70, Sonáta fis moll op. 61 "Elégie harmonique sur la mort du Prince Louis Ferdinand de Prusse

Napsal(a) 

booklet booklet
Podíváme-li se na životní data Jana Ladislava Dusíka (1760-1812), můžeme zapřemýšlet, do kterého stylového a národnostního "šuplíku" by měl patřit. Zaposloucháme-li se do jeho hudby, nejprve vítězoslavně zvoláme: "Klasicismus!" Po delší době se nám ale svraští čelo a řekneme si, že je to vlastně spíš už romantismus a nakonec si snad uvědomíme, že ne každý autor se dá označit zjednodušujícími termíny typu "je to trochu jako Beethoven". Kromě toho - nebo právě proto? - "zkomplikoval" pan Dusík coby klavírní virtuos svou zařaditelnost hojným cestováním. Jako příslušník takzvané "české hudební emigrace" nejprve odešel (už v 19 letech) do "zahraničního" Rakouska, pak ale skutečně vycestoval a navštívil například Rusko, Francii a deset let žil v Anglii, kde se také oženil. Není ovšem jedinou osobností této doby, u níž se až skoro podbízí otázka "Kam s ním?" Ať už nás napadá jakékoli vysvětlení, podstatné je, že máme možnost seznámit se s jeho dílem, které za to rozhodně stojí.

Pianista Jan Novotný (*1935) pojal Dusíkovy skladby spíše z racionálnějšího úhlu. V této interpretaci se díla jeví mužně, pomalé věty jsou oproštěny od zbytečného rozněžňování (zvláště tam, kde by svádění k sentimentalitě leckdo podlehl), přesto nepostrádají expresivitu, napětí a drama. Nekonfliktní Klavírní koncert by ve střední části snesl přece jen více rozervanosti, aby lépe vynikl charakterový kontrast, je ale možné - a bylo by to i pochopitelné -, že Novotnému mladické blouznění nebylo zcela vlastní. Pražská komorní filharmonie byla pod vedením Leoše Svárovského sólistovi standardně kvalitním, pregnantním partnerem a mile uměřeným "uvaděčem" nálad. Při pohledu na datum narození Jana Novotného se nelze ubránit obdivu. Kromě silného rozumového nadhledu se totiž na snímku nijak neprojevilo.

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 72: 28

Nahráli: Jan Novotný - klavír, Pražská komorní filharmonie, Leoš Svárovský

Body: 4 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.