středa, 16. červenec 2003

Jan Křtitel Vaňhal: Symfonie A dur, g moll, D dur

Napsal(a) 

booklet booklet
Je dobře, že Supraphon sahá do svého archivu a znovu vydává některé ze starších nahrávek. Ty nám pak mohou být kromě dramaturgického přínosu svědectvím muzikantské poctivosti, s níž snímky vznikaly, a výpovědí o tehdejším pojetí tuzemské interpretace, v tomto případě na konci 80. let 20. století.

Tři symfonie Jana Křitele Vaňhala (1739-1813) představují významný, pro nás dnes již samozřejmý hudební druh, který se prosazoval zhruba od 2. třetiny 18. století. Vaňhalovy symfonie (připomeňme, že byl současníkem Haydna) jsou příkladem čtyřvětého typu s menuetem, v němž je smyčcový základ obohacen o dechové nástroje. Vaňhal působil většinu svého života ve Vídni, byl vynikajícím klavíristou a pedagogem (ovládal ale i hru na violu d'amour a varhany), těžištěm jeho tvorby byla instrumentální hudba, věnoval se také vokální tvorbě. Uvažovat dnes v tom smyslu, že se u Vaňhala a dalších podobných autorů jedná pouze o plodné podhoubí velikánů trojky Haydn-Mozart-Beethoven, by bylo zbytečně úzkoprsé a díky současným možnostem díla si vyslechnout také snad poněkud "černobílé".

Provedení Pražského komorního orchestru viděno přísnýma očima "poučené" interpretace obstojí velice slušně i přes drobné výhrady (například zbytečně zatěžkané smyčce v úvodních větách). Jak již bylo naznačeno výše, jedná se sice o pojetí patnáct let (!) staré, ale zároveň pečlivé, přesvědčivé a sdílné. Za zmínku rozhodně stojí kvalitní sólisté, zejména zdatný hobojista Jan Kolář . Nelze tedy než zopakovat, že je zcela oprávněné podobné snímky znovu vydávat.

Vydavatel: Supraphon

Stopáž: 66:15

Nahráli: Václav Knut - flétna, Jan Kolář - hoboj, Karel Synek - fagot, Pražský komorní orchestr, Oldřich Vlček

Body: 4 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.